OdporúčameZaložiť web alebo e-shop

V tejto sekcii nájdete odkazy na reportáže, ako aj krátke články a postrehy od účastníkov minulých ročníkov Kysuckej stovky.

KYSUCKÁ STOVKA 2019:

Kysucká stovka 113 km/4700 m (Jiří Horníček, 7. marec 2019)

 

KYSUCKÁ STOVKA 2018:

Kysucká stovka 2018 - podľa Jara (Jaroslav Janíček, 16. marec 2018)

Kysucká stovka 2018 (Mário Jánoš, 8. marec 2018)

Kysucká stovka 2018 (Štefan Dobrucký, 4. marec 2018)

 

KYSUCKÁ STOVKA 2016:

Kysucké blato (Peter Brestovanský, 18. marec 2016)

Kysucká stovka 2016 (Peter Knížat, 15. marec 2016)

Kysucká stovka - Zpackaný začátek, překvapivý konec (Aleš Zavoral, 5. apríl 2016)

Ochutnávka z Kysuckej stovky (Patrik Hrotek, 14. marec 2016)

Drsná Kysucká stovka je znovu tady! (Petra Mücková, 14. marec 2016)

 

KYSUCKÁ STOVKA 2015:

Kysucká stovka 2015 (Dalimil Hota, 15. marec 2015)

Kysucké loučení se zimní sezónou (Petra Mücková, 14. marec 2015)

Kysucká stovka po tretí krát...a určite nie naposledy (Ladislav Halász, 11. marec 2015)

Nevstoupíš dvakrát do stejného bahna (Jiří Piechowicz, 11. marec 2015)

Kysucká stovka, první závod ultra sezóny (Vít Otevřel, 10. marec 2015)

Kysucká stovka 2015 alebo použi vazelínu, zachrániš vlka (Michal Špak, 12. marec 2015)

Kysucká stovka 2015 (Gabriela Bajteková, 10. marec 2015)

Skúška mysle (Patrik Hrotek, 3. február 2015)

Kysucká stovka 2015 (yetti72, článok a fotky na Rajče, 2015)

 

KYSUCKÁ STOVKA 2014:

Krásné Kysucké Kopečky - all-in-one 100 (Petra Mücková, 2014)

Diaľkový pochod Kysucká stovka (Našenovinky.sk, 13. marec 2014)

Po nás potopa... (Ladislav Halász, 12. marec 2014)

Kysucká 100 2014 (Gabriela Lutišanová, 9. marec 2014)

Pred Kysuckou stovkou 2014 - rozhovor (SLOVAK ULTRA TRAIL, 17. február 2014)

Pavel Škabraha: Bylo to famózní, úžasné, nádherné a tak bych vám chtěl, milí organizátoři, poděkovat za bezvadnou akci a starostlivost na trase i v cíli. A vám všem ostatním za milou společnost.

Kysucká stovka 2014: 118 km nahoru, dolů, nahoru, dolů...mnohokrát za sebou (Pavel Škabraha, 9. marec 2014)

Miroslav Uličný: Tiež ďakujem sa skvelú akciu a tu je zopár mojich riadkov ku Kysuckej 100 , skoda, že som ju z tak veľkej časti prespal.

Kysucká stovka 2014 (Miroslav Uličný, 10. marec 2014)

Eliška Majorová: Přidávám se s reportáží z trasy. Díky organizátorům i ostatních chodcům za báječný víkend, hodně mi to sedlo, trasa i počasí bylo nádherné a organizačně všechno bez chyby.

Kysucká stovka 2014 (Eliška Majorová, 11. marec 2014)

Martina Němečková: Děkuji všem organizátorům v čele s Roman Minarovič, bylo to super, líbilo se mně "fšecko"...náročná trasa, terén, značení, občerstvovačky, dech beroucí výhledy, hvězdami posetá noční obloha s nejlepší čelovkou Měsícem. Opravdu se moc povedlo!

Přemysl Kocyan: Připojuji se k děkovačce organizátorům za skvělou akci.Pro mne nejtěžší stovka,jakou jsem kdy šel,ale zároveň jedna z nejhezčích.Nádherná trasa krásnýma Kysucama,výborné občerstvovačky a pivko s gulášem v cíli nemělo chybu.Tak snad napřesrok,zas na téhle parádní stovečke ahoj.-)

Michal Kolodziejczyk: Vynikajúca, krásne akcie. Ďakujem organizátorom a uvidíme sa budúci rok.

Karč Jakub: Parádní akce, chci ještě jednou poděkovat organizátorům. Možná trochu víc teplého občerstvení...čaj, polévka...ale jinak v poho. Počasí se vydařilo a i díky Evě Zborníkové jsem se i pobavil..

Martin Fojtík: Roman také děkuji za úžasně prožitý víkend, který zahnal všechny chmury předešlých dní....počasí absolut, trasa výborná, mám nové kamarády/-ky a spoustu fajn zážitků. Na příští rok si přeju 50cm sněhu, -10st.C. ať má Kysucká 100-ka opět status těžké zimní stovky. Fotky jsem dám hned jak dodělám report z LUT 2013. PS: strava chutná, stačí, ale polévka by se hodila již před Račou a zkusil bych vyřešit čaj, aby byl teplý...jinak jako vždy 1*
 
Jiří Piechowicz: Moje první stovka. Za tohle si můžu sám, ale stálo to za to Milujem Kysuce!

Tomáš Kadavý: Díky organizátorům Kysucké 100vky! Trasa a počasí super. V cíli vynikající guláš.

Slavo Glesk: Pripájam dik Romanovi za peknú mordovačku - dlho som sa nerozbil takto kvalitne na kašu-))

 

KYSUCKÁ STOVKA 2013:

Všetkým účastníkom 3.ročníka diaľkového turistického pochodu KYSUCKÁ STOVKA ďakujeme za úžasné výkony, ktoré ste podali na trase. O rok dovidenia.
Jana Petrovská: ..dokonca aj my, čo sme až tak úžasné výkony nepodali, ďakujeme moc organizátorom - bolo super, užili sme si to..
 
Pavel S.: Děkuji organizátorům za super zážitek a skvělou organizaci! Označení trasy dle mě perfektní!! Jsem plný dojmů a zážitků, nezapomenu na seběh z Mičekovců do Neslušy, to byl opravdu parádní úsek a s Honzou Gajdošem jsme si ho náležitě užili Tak snad zase příští rok!!

Jan Pristach: To my ďakujeme, Roman!!! Až sa mi nechce veriť, že z pôvodne zamýšľanej súkromnej akcie pre malú skupinku nadšencov, sa už pri prvom ročníku stala za 2 týždne na kolene zbúchaná solídna stovka a tento víkend takmer veľkolepá akcia, do ktorej sa mi zdalo, že bola organizátorsky zapojená polovica Kys.Nov.Mesta. Chceme viac takýchto pre vec zapálených organizátorov na SK! S Radom a Slavom ste u nás v prvej lajne, stará garda s 2x50 a PŠPCH môže ísť na školenie. Ešte raz klobúk dole a dííky!

Kysucká stovka (Ján Pristach 16. marec 2013)

Jan Suchomel: Jak píše Johnny, byla to fakt velká a perfektně zorganizovaná akce. Taky mě příjemně překvapilo kolik lidí došlo do cíle. Loni to skoro všichni vzdali a letos, když to bylo podstatně delší a těžší, tak se doplazilo tolik lidí. Je vidět, že se naše stovkařské stádo za ten rok pořádně vytříbilo a zocelilo.
 
József Verőcei (HUN): Rád by som vám poďakoval za organizovanie KYSS. Zatiaľ to bol môj najťažší diaľkový pochod. Ja sa zase budúci rok! Na konci guláš bol dokonalý! :o)

Slavo Glesk: Hoci ako tohtoročný absentér, ale znalec miestnej "kysuckej turistickej základne", na základe aktuálnych ohlasov som úprimne rád, že sa tento ročník rozrástol "organizačný tím" KYS100. V minulosti ma trocha mrzelo, že hoci viem že turistický klub KNM je veľmi rozvrstvený a je na kvalitatívne vysokej úrovni ( nedávno zvládli výborne slovenský zimný zraz turistov a to neni sranda žiadna ) nemal Roman k dispozícii dostatočný support, čo je u takto ťažkej stovky viac ako nevyhnutné a robiť to na kolene je viac menej rituálna samovražda.-) Tiež ako poznám kysuckých turistov, bude to už len lepšie a lepšie (nemýliť si s Olafovím pojmom" dlhšie a dlhšie ") a Romanovi ako prejav uznania zabezpečím na Lazovke trocha menej slniečka-))

Patrik Hrotek (člen víťaznej skupiny): Keď som zbadal Kysuckú 100-ku na internete a termín konania som sa strašne tešil na sneh, brodenie a podobne. Aj sa mi to splnilo. Ale vo väčšom množstve:) Behávam dlhšie trate po horách a po väčšine (čo neni dobré) sám. A toto bola pre mňa druhý organizovaný pochod v živote. Prvý bol z NR do Handlovej ale tento Kysucký by som definoval tak ako Dve Ponitrianske stovky keď vykrátim dvoma... Siahol som si na vlastné dno, keď takmer od 40tého km som šiel s krízou. Najprv mi odišli chodidlá keď sa premočili - zamrzli - usušili a stále dokola, až im to nejak začalo vadiť. Potom mi blúznila moja polopracujúca psychika a v 100 kilometri mi na totálku odišlo pravé stehno (po 10 minútovom sedení) - totálne stuhlo a dostalo sa do normálu asi 3 dni po K100 :)) .. Ďakujem za cestu autom z BN do KNM (ešte sa musíme vyrovnať), ďakujem ďalším piatim ktorý ma ťahali a s ních štyrom ktorý ma vážne dotiahli :) A organizátorom - boli ku mne fakt dobrý, a ochotný mi pomôcť čo najviac pred, počas ale aj po pochode. Ďíki všetkým. Vidíme sa nabudúce.

Martin Benc (ČR, z článku Kysucká stovka): Ještě minulý rok přišel Honza Gajdoš s tím, že pojede na Kysuckou stovkou a tak nějak naznačil, že jestli chci, ať jedu taky. Nejdřív se mi nechtělo, pač termín nasvědčoval na hřebenech hor ještě zimním podmínkám. No nakonec jsem nejel na Pražskou stovku, měl jsem rýmečku, a tak bylo jasno – Kysuce čekají, přece se nebudu tak dlouho flákat doma.

Domluvil jsem si dovoz s Michalem, cestou jsme nabrali ještě Pavla a hurá na Slovensko, tam jsme vyložili Simču, která jela na víkend za rodinou. Jak už to tak bývá i přes frázi „Ne, děkujem, nic nechceme“ jsme dostali solidní kalorickou bombu v podobě pudinku, ve kterém byly namixované snad všechny dobroty světa. No bylo na čase se přemístit do centra (Kysucké nové mesto) a kopnout do sebe plecháče. Pivko udělalo trochu neplechu, tak hned po příjezdu a prezentaci jsme dali s Hanesem, který už tam čekal půl dne, další. No samozřejmě pak pro jistotu ještě jedno a už byl čas se přemístit do haly a rychle zabalit věci. Převlečený už jsem naštěstí byl, kdyby ne, nestíhal bych. I tak to bylo natěsno, takže místo poslouchání pokynů jsem ještě dobaloval věci. Popis trati jsem ani nestihl nastudovat, ani jsem nevěděl, jak se razí kontroly a kudy mám běžet. Na punk jsem nebral ani mapu ani GPSku. Vlastně celkově jsem byl s Honzou punk, oba ve třičtvrťákách a podkolenkách. Taky jsem si vzal jako správnej punkáč inovejty s minimálním tlumením a vyrazili na start.

Na startu poslední info a už se valí. Čekal jsem kolik lidí se rozběhne a překvapilo mě, že jich moc nebylo, pár kroků jsem tedy ještě šel a pak přešel do klusu. Klidným klusem jsem běžel s Pavlem a ještě nějakým borcem, vedoucí skupinka se zatím trhla, my těm za námi už trochu taky. Začalo se stoupat do kopce a přišel i led, začal jsem tedy vytahovat hole, aby to šlapalo rychleji, no tady byl první zlom. Zdržel jsem se tím a kluci mi trochu poodběhli. Za mnou jsem v lese už nikoho neviděl a chvíli mi připadalo, že jdeme špatně, tak jsem začal kontrolovat ten popis trati, ale vůbec jsem netušil o co jde. No nic, běžel jsem dál. Na kopci jsem se trochu zorientoval u kapličky a pochopil systém celého popisu. Rychlý seběh z kopce a? a kam sakra teď? No nic, jde se studovat. Tak jsem četl a nic nevyčetl, viděl jsem, že z kopce se někdo řítí, no nic, počkám a jdu s nimi. Běžecky jsem se cítil skvěle a tak se vytvořila společně se mnou skupinka pěti lidí a tak nějak jsme běželi společně. V další vesnici první živá kontrola. Tam se nám trhl jeden člen, při ražení kontroly využil situace, že se musely jména hlásit postupně a jelikož tam doklusal první, tak za to vzal. Dál tedy ve čtyrech. Jen jsem se táhl a nikam nehnal. Přicházelo postupně víc a víc sněhu a na mě přišla krize, kterou mám vždycky ze začátku tratě. Ať na B7, Horských výzvách, či 5BV, vždy dostanu po zhruba 10–15km velkou krizi, ze které se pak ale dostanu. Teď byla díky sněhu poměrně velká a dlouhá, nevěděl jsem ani kam moc jdu, takže jen sledoval stopy a sem tam odrazky na stromech. Konečně mě dohnal i Michal, fakt jsem se na něj těšil, dodal mi trochu energie tím, že má být za zhruba 6 kiláků občerstvovačka a prý v hospodě, kde je krb. Tak z kopce až po lýtka ve sněhu jsme místy běželi, místy se bořili a místy klouzali. Pak přišlo první váhání a rozmýšlení kam dál, turistické značení bylo nějaké pofiderní, takže nás rázem bylo asi 6 a nevěděli kam dál. Nakonec se to však zjistilo a tak jsme šli dál. Hrozná pasáž, kde jsem dvakrát spadl do vody rukama i nohama. Pak krásně na cestu, kde by se to dalo normálně prasit, ale tentokrát tu byla silná vrstva ledu a tak se klouzalo.

26 kilometrů za námi a první občerstvovačka. Z dálky vidím auto a u něj pár lidí, to není dobrý, hospoda se nekoná. Na autě položený tác s chleby namazané sádlem, tak beru rovnou dva, hodím na to ještě kotel cibule a Michal zavelí, že jde dál, tak jdu s ním. Tady dělám první velkou chybu, při odchodu jsem si všiml, že se dala doplnit voda, vůbec mi nedošlo, že další občerstvovačka bude až za 32 kiláků a já mám jen litr vody sebou. Budu muset šetřit. Prvních 26km jsem šel za 4,5 hodiny, tak ta další pasáž bude snad stejná a když tak cestou doplním někde v hospodě nebo u pramenu (omyl).

Výstup na Ladonhoru byl označován za extrémní. Na 1500 metrech převýšení 500 metrů. No co, zatnu zuby a půjdu a tak jsem šel a kupodivu naprosto v pohodě a za pár desítek minut už jsem byl na vrcholku a Michala nechal někde daleko za mnou. Poté se šlo po hřebeni několik kilometrů a musím říct, že jsem byl rád, že byla tma. Z obou stran místy srázy jak prase a jedno špatné našlápnutí mohlo dopadnout dost zle. Tady jsem chytl asi sekundový mikrospánek, naštěstí jsem se hned vzpamatoval a začal dávat víc pozor. Poté prudké klesání na kontrolu na 35 kilometru. Konečně svítá, na kontrole převlíkám podkolenky a Michal mě tu dohání a vyráží dál přede mnou. Asi má největší chyba, že jsem ho nedoběhl a nešel s ním, morál by byl úplně jinde.

Tak jsem se jen tak potácel a v hlavě mi furt vrtalo, že se na to vykašlu, že tohle mě nebaví. Morál byl furt horší a horší a začal jsem počítat PRO a PROTI. Nakonec mi vyšlo jediné PRO a asi 10 PROTI. Bylo rozhodnuto, že se nebudu trápit, že tu jsem za odměnu a ne za trest a že to na občerstvovačce v Bystrici zabalím. Cestou jsem měl místy i lehčí halušky, nejspíš z dehydratace, ale nějak mě to nezaskočilo. Ačkoliv jsem fyzicky byl docela v pohodě, chodidla už byly dost rozmočené a představa, že jdu sám dalších 20 hodin, mám jen 5 Eur v batohu, vůbec netuším, kde jsem, jdu jen podle nějakého popisu trasy a navíc jsem už nejspíš na samotném konci startovního pole, mi prostě nedovolila pokračovat. Dalším faktorem bylo, že mi to prostě nejelo. Přirovnával jsem to k běžkaři, který špatně namazal a i když se cítí OK, jede hrozně pomalu a všeci ho předjíždí. Velkou roli také sehrálo, že je teprve začátek sezony a že nemá cenu se oddělat hned z kraje a být měsíc nepoužitelný, navíc když za pár tejdnů je soustředění a hned na to Horská výzva.

Ukončil jsem tedy na nějakém 58–60km na občerstvovačce v Bystrici po více než 15 hodinách. Za celou cestu jsem vypil jen 1,2 litru vody, snědl jednu housku a kolečko salámu, dva chleby se sádlem, dvě fit tyčinky, margotku a jeden carbonex. Celkově jsem měl jen dvě zastávky dlouhé maximálně 5 minut a seděl jsem jen jednou, když jsem si převlíkal podkolenky. Z nějakých zhruba 60 závodníků došla do cíle polovina, vítězové to dali za 25 hodin a 33 minut.

Závěrem musím říct, že byl závod perfektně zorganizován! Konečně jsem našel styl punkových závodů, který jsem hledal. A i když jsem na trati říkal, že už nikdy víc na závody ve sněhu, příští rok do Kysuc musím prostě znova, mám tam přece rozdělanou práci!

Rok se s rokem sešel a jako druh závod CS 1000 je tu Kysucká stovka. Loni to nedopadlo moc dobře – skončil jsem na cca 90 km v Čadci s vymknutým kolenem. Nyní jsem měl naběháno pro mě slušný počet km a také zvládnuté Brtnické ledopády. Cesta začala v Olomouci, kde jsem nabral na nádraží kámoše Martina Bence ze Šumperka. V Hranicích jsme přesedli do druhého auta a s kámoškou za volantem a dalším kámošem Pavlem Pěničkou vyrazil vstříc horám na Kysucích. Střídáme se za volantem a místo spánku si povídáme o všem možném. V Turzovce dostáváme chutné jídlo a už jedeme na start do Kysuckého Nového Mesta.  Setkáváme se tu s posledním členem naší takové nějaké čtveřice s Honzou Gajdošem.

Michal Kolář (ČR, Olomouc, z článku Kysucká stovka napodruhé): Prezentujeme se na nádraží, kde dostáváme itenerář, a igelitku s šátkem od Garminu. Pěkné. Přesouváme se ke sportovní hale, kde si ukládáme věci, posloucháme poslední rady před startem a v 22:00 vyrážíme z Radoli. Start je svižný, ale jedu s své a tak mi kolegové brzo mizí z dohledu. Stoupám ke kapličce mezi Vretenami a pak dolů do Snežnice. Po průchodu vesnicí první kontrola. Popobíhám dál cesta zatím v pohodě držím se červené značky a lidí okolo mě. Kousek nad kapličkou nad Kotrčinou Lúčkou jsem uklouzl a trochu spadl. Vyvedlo mě to z míry a hlavně jsem se docela zašpinil od bláta. Co se ale dá dělat. Makám dál. Přichází sedlo Žiarce a Pod Magurou a výstup na Maguru. Potkávám Martina a spolu jdeme až na občerstvovačku do Horného Vadičova – myslel jsem, že se jako vloni trochu ohřeju u krbu, ale letos je kontrola venku na parkovišti.

Výstup na Ladonhoru je náročný a já po cestě na Holý vrch skoro usínám. Moc se to nehodí, chodník se nebezpečně klikatí na hřebeni a jeden špatný krok může znamenat konec. Při seběhu k rozcestníku Pod Polanu se z toho dostávám a pokračuji po žluté značce podél Sten. Noc skončila a je tu den. Opírám se do kopců a dolů běžím co to jde. Tenhle úsek si pěkně užívám.

Sebíhám do Klubiny a pokračuji po asfaltce do Starej Bystrice. Volám domů, že jsem v pohodě a jak to jde. Na náměstí občerstvovací stanice, potom otočka na Bobovci a po doplnění vody už stoupám na Velkou Raču. Pro mě asi nejnáročnější úsek. Sníh je hluboký a v prošlapaných stopách mě to nutí zvedat nohy pěkně vysoko. Několikrát padám, ale vrchol už je tu. Seběh k stanici horské služby a pak dál na žlutou značku a po asfaltce do Oščadnice. Po cestě ošetřuji puchýř a znovu běžím co to jde.

V penzioně Gajduš potkávám Pavla a Honzu – z Ladonhory běží spolu. Ihned vyrážím dál. Kluci mě po chvilce předhání, ale já si jedu své. Seběh na nádraží do Ošadnice. Slunko zapadlo a je tu další noc. Stoupám svahem kamsi do tmy. Řídím se podle GPS. nekonečná cesta končí v Kýčere a odtud dál do Čadci. Další seběh, při kterém spatřuji UFO nad lesem. Jsem už vcelku unaven a tak mi ty světla nad lesem přišla jako létající talíř. V Čadci stoupám k hotelu Husárik a po cestě míjím kontrolu, takže se musím z kopce vracet zpět. Asi stěžejní okamžik, vzalo mi to trocha sil, i když si na kontrole chvilku odpočinu cítím se dost unaven. Dále po červené. Přes pár kopečků se dostávám k rozhledně na Zákopčí. Několikrát se musím doslova přemlouvat k dalšímu postupu. Jednoduše další krize.

Na rozhledně se snažím spočítat funkční okna a raději si fotím tabuli na stěně. Dál přes Petránky na žlutou a seběh dolů do Nesluši. Nohy dost bolí a je tu nový den. Po asfaltu ve vesnici se dostávám k poslední občerstvovačce. Je mi již jasné, že to do 32 hodin nestihnu. Aspoň kluci předemnou to dají. Stoupám okolo cintorína po zelené do Majtánek a přes Tábor s poslední kontrolou dolů do Kysuckého Nového Mesta. Asfaltka mi dává zabrat – nohy bolí, ale je to pár posledních kilometrů. V cíli mě vítá jak kámoš Martin, tak hlavní organizátor Roman.

Dávám si sprchu, vynikající guláš a balím věci na cestu domů. Pavel s Honzou to dali za 30:31 hod. Hodně dobré. Já si došel pro čas 35:02 s tím, že jsem ve finále měl na GPS 132 km a převýšení 5853 metrů. Po chvilce klidu se nakládáme do auta a vyrážíme na cestu přes Turzovku k domovu.

Chtěl bych pogratulovat vítězům a také poděkovat organizátorům za přípravu. Značení bylo pro mě úplně v pohodě. Takže gratuluji a díky, za rok zase na Kysuce.

Suma sumárum: 132 km s 5853m převýšením za 35:02 hod. Průměrná rychlost 3,8km/hod. Rychlost pohybu 4,4 km/ hod. Čas pohybu 29:46 hod /čas zastávek 5:16 hod.

 

KYSUCKÁ STOVKA 2012:
 
Ján Pristach (Bánovce nad Bebravou): Tak takto vynaťahované šľachy okolo členkov zo šlapania v snehu som ešte nemal. Aj psychika dostala zabrať, chvíľu som sa dokonca pohrával s myšlienkou, že to zabalím (vyliečil ma z toho až pollitrový čaj a decový rum na V.Rači). Najúnavnejšia 100-vka mojej skromnej zbierky!

Peter Doležal (Liptovský Peter): Fantasticky zazitok...to biele nechutne svinstvo uz nechcem ani vidiet..
jedine co ma tesi je to,ze som predbehol Slava (toho predehol uplne kazdy) a ze som porazil minulorocneho vitaza :D


Jan Suchomel (ČR): No, bylo to trosku brutalnejsi. :)) Hodne lidi vzdalo na 80km, asi hlavne kvuli predstave, ze by se zbylych 35km meli borit ve snehu rychlosti 3km/h. Me v tomhle sourani nastesti psychicky zocelil Olaf na letosnim 5BV. :D V psychicke odolnosti vsechna cest Madarum, jejich procento uspesnosti je daleko nad cs prumerem. Jinak trasa moc pekna, takova NahoruDoluOlafovska znaceni faborky bylo vsude, kde bylo potreba. Pocasi vyslo taky paradne. Moc dekuju Romanovi za super zazitek a perfektni organizaci. Nasadil latku poradne vysoko, jsem zvedav co na to Letecka a Banovska..:) Tesim se na dalsi rocnik.
Tuto akci jsem do svého kalendáře zařadil s jedním bráchou, jako přípravu na další běžeckou sezónu. Trénink a přípravu jsme moc nelámali přes koleno a také to tak podle toho dopadlo.
 
Michal Kolář (ČR, Olomouc, z článku Kysucká stovka): Vyrazil jsem z Olomouce ještě s jednou kamarádkou, která v Ol studuje a pochází ze Slovenska, takže jela domů na víkend. Bráchu jsem nabral v Hranicích. Nabrali jsme trošku zpoždění, ale díky dostatečné časové rezervě bylo vše v pohodě. V Turzovce jsme u kamarádky spořádali hromadu těstovin a mohly vyrazit do Kysuckého Nového Města.

Registrace v poklidu na nádraží, poté poslední oddych, chystání věcí a už se vyráželo na start. Poslední úpravy výstroje – zjišťujeme že máme asi největší batohy ze všech závodníků a už se šlape. Brácha mi zmizel z očí po první zastávce. Až později jsem se dozvěděl, že se držel kousek za čelem na nějaké 6. příčce. Byli jsme tak domluveni – nebudeme na sebe čekat, půjdeme každý za sebe. Noční část byla jakž-takž v poklidu. Dva kufry – jeden s Maďary druhý po náročném výstupu na Ladonhorou na její druhé straně. Zde se mi značka ztratila, a i když jsem se držel stop, nebylo to dobře. Následně jsem musel stoupat náročným svahem zpět na značku. V noci jsem stihl ještě jednu občerstvovačku a to před již zmiňovanou Ladonhorou.

Svítat začalo na hřebeni v okolí Holého vrchu a v sedle Pod Polanou bylo již vidět úplně. První zprávy z domova a následný telefonát mě povzbudili natolik, že jsem většinu trasy do Klubiny proběhl, až na prudké stoupání, kterých po trase bylo několik. Cesta po asfaltu a následné stoupání na rozhlednu nad Starou Bystricou mi vzalo něco ze sil, tak se další občerstvovačka na náměstí v Bystrici hodila. Při dlouhém stoupání na vrchol Velké Rači, jsem si začínal propočítávat, jak jsem na tom s časem a jestli mi to vyjde do limitu 32 hodin – vše zatím vypadalo dobře. Velká Rača mi dala dosti zabrat, byla již znát únava a při seběhu na stanici horské služby jsem si nějak zvrtl koleno. V jedné chatě jsem si doplniv vodu, koleno ovázal obinadlem a pokračoval dál. Seběh do Čadci byl pěkný, ale i tak náročný. Poslední kontrola kterou jsem bral byla v Oščadnici na nádraží. Zde jsem chvilku hledal trasu a poté pro únavu chvilku odpočíval. To byla chyba. Začalo mě všechno bolet, ztuhly mi svaly, padla na mě únava a jakoby došla motivace – to byl konec.

Ještě s jedním závodníkem jsme se rozhodli jít na vlak do Nového Města. Hodná Blanche mi na mobil poslala čas odjezdu a tak jsme se mohli vydat hledat nádraží. Nakonec jsme je našli, i když nám to dalo zabrat. Stejný vlak nakonec chytil i brácha, který taktéž skončil. Následovalo předání průvodek v klubovně, cesta autem přes Čadcu, kde nás brali policisté, ubytování v Turzovce a dlouho očekávaný spánek.

Ráno jsem se nemohl skoro pohnout. Opruzeniny pálili, nohy a hlavně koleno dost bolely. Po obědě jsme vyrazili domů. Cesta nezáživná, únavná ale při povídání s bráchou a kamrádkou poklidná. Dorazili jsme v pořádku domů a to je hlavní.

Pro mě to byl nejnáročnější závod, kterého jsem se kdy zúčastnil. Sníh byl naštěstí zmrzlý tak jsem se propadal jen v převějích a v místech kde tál. O mnoho náročnější závod než absolvovaný Špacír 2010 a B7 2011. Chce to lepší přípravu a vhodnější volbu věcí na závod. Na trati jsem strávil nějakých 24 hodin a za tu dobu ušel 65,4 km a  uběhl 21,2 km. Náročné podmínky tohoto závodu mě dostaly na kolena a já vím že tam na Kysucích v těch kopcích mám rozdělanou jednu práci, ke které se doufám již příští rok vrátím.

Koleno mě bolet nepřestalo i přes den volna, tak jsem dnes navštívil lékaře a ten došel k zjištění, že můj výkon odnesli minimálně vazy a za deset dní se uvidí jak na tom budou menisky. Takže uvidíme…
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 


Kysucká stovka 2014

Peťa Mücková:

Krásné Kysucké Kopečky all-in-one 100

První březnový víkend - Kysucká 100vka je tady. Mám velké obavy, jak ji zvládnu, protože letos nebude na trase této "zimní" 100vky téměř žáden sníh a kolena dostanou hodně zabrat! Z loňského ročníku si pamatuju hlavně to, že jsme šli skoro stále po tmě, nekonečnou cestu po hřebeni po sobotním rozednění, táhlé stoupání na Velkou Raču v hlubokém sněhu, spoustu halucinací během druhé noci...

Letos bylo všechno jinak! Na start závodu se stavím spolu se Zuzkou. Úvod je pohodový a tak se Zuzkou stihneme popovídat, co je nového a tak :) Celkem fajn to ubíhá, jen trasa vypadá úplně jinak - některá místa vůbec nepoznávám (sníh udělal své). Zanedlouho přibíháme pod jednu z dominant K100 - Ľadonhoru. Občerstvíme se a vyrážíme k vrcholu, abychom se druhou stranu mohli vrátit zase zpět na občerstvovačku. Mám tak trochu problém - přes týden jsem si hrála na frajerku a byla jsem se proběhnout po nově objevené cestičce. 2 x 6,5km v minimusech (přes špičky) pár hodin po sobě pro nohy, které po asfaltu téměř neběhávají = pomsta lýtek. V podstatě jsem se stavěla na start závodu už se svalovkou v lýtkách a při výstupu na Ľadonhoru jsem si svůj stav poprvé pořádně uvědomila, jauvajs!

Pokračujeme po trase, cestou potkáváme samozřejmě spoustu známých. Většinu trasy jsme se míjeli s Ivanem a s Emilem. Kluky jsem dlouho neviděla a jen jsem zírala, v jaké jsou formě. Když jsme se spolu párkrát rozběhli, střídali se Zuzka, Ivan a Emil ve vedení a já jsem s hrůzou přemýšlela, jak dlouho jim tohle tempo může vydržet. Ale nějak jsem sejich udržela. Před svítáním přichází na Zuzku krize. Nemusí ani nic říkat - poznám to podle toho, že jí bez problému stíhám :) Energii nám ale začne dodávat vycházející slunce, které stoupá z poza ranní mlhy. V tu chvíli si začnu uvědomovat, že jsem se Kysuckými kopečkami nestihla minulý rok vůbec pokochat. Slunce ozáří celou krajinu a Kysuce se nám představují ve své plné kráse. U rozhledny na Bobovci si děláme kýčovitou fotku s azurovým nebem, dáme krátkou kochací pauzu a pokračujeme dále - na vrchol Veľkej Rači. Výstup jde celkem fajn, ale asi v polovině stoupání Zuzka náhle přepne na závodní režim. Zkouším se jí držet, aspoň dohoníme Ivana a Emila, kteří nám trochu utekli. Nestačím zírat, jak to Zuzka mastí. Jak dlouho jí to může vydržet? Kousek pod vrcholem mi Zuzka uteče z dohledu, ale při sestupu z Rače ji zase doháním, když hledá na rozcestích správný směr. Pokračujeme na vrchol Príslop - cestu hledáme dost obtížně a divíme se, že tu není žádná vrcholová kontrola. Myslím, že hodně lidí přes vrchol nechtěně ani neprošlo (náročné na orientaci). No aspoň my to máme s čistým štítem.

Dole v Dedovke dáme polévku a Kofču, na živé kontrole v Oščadnici ještě lupneme presíčko. Pokračujeme stoupáním na Kalinův vrch a já po x-té přesvědčuju Zuzku, že se má přidat ke klukům, kteří jdou rychleji, aby kvůli mě nemusela zpomalovat. Za chvilku ji ztrácím z dohledu. Najednou ztratím žlutou značku a nevím kudy dál. Loni jsme se v tomto místě trochu ztráceli v mlze, takže si pamatuju jen to, že někde směrem doleva musím vystoupat... No volám Zuzce, aby mě nasměrovala, ale nezvedá mi telefon. Po chvilkce se zorientuju, naberu správný směr, označím si kontrolní nálepku pod Kalinovým vrchem a sbíhám do Oščadnice. Po chvilce mě dohání rychlík Emil! Do toho mi volá Zuzka - prý kde je ta kontrola, že šli špatně a teď jsou znovu u rozcestníku... :) V Oščadnici nás Zuzka dohnala a pokračujeme ve třech. Do kopců jsem pomalejší, tak doháním parťaky při sestupu. Zuzka ale zase začíná nabírat rychlost a na občerstvovačce v Čadci je chvíli před náma.

Stoupáme z Čadce směrem na Chotárny kopec a já hlásím, že se nebudu hnát a že si půjdu svoje tempo. Zuzka s Emilem mizí v dáli. Cesta zase pěkně ubíhá, zanedlouho jsem v Nesluši a klušu si to na druhý konec dědiny na kontrolu v místní ZŠ. V rychlosti se občerstvím a pokračuji na poslední stoupání ke kapli v Majtánkách a dál na vrchol Tábor. Značím si vrcholovou kontrolu a těším se ze svého výkonu - dneska budu mít moc hezký čas! Po pár minutách klesání křižuji lesní cestu a je mi do pláče - nemůžu najít značení trati a GPSka mi hlásí nesmysly. Ztrácím drahocenné minuty, pobíhám po cestě tam a zpátky a čelovku mířím do všech směrů. Najednou je uvidím - asi 5 odrazek vedle sebe značí správný směr - jak jsem je mohla přehlédnout?! Sestupuju až do Kysuckého Nového Mesta a podle GPSky směřuji k cíli. A další zádrhel - GPSka kecá, navádí mě někam jinam! Další ztráta času, pobíhám po městě a ptám se místních na cestu ke sportovní hale. Do cíle přibíhám strašně naštvaná a nadávám si. Čas mám sice parádní (vzhledem k mým dosavadním výsledkům), ale té ztráty na posledních kilometrech je mi fakt líto. Zuzka s Emilem byli nakonec v cíli 48min přede mnou.

Další krásný horovíkend za mnou. Díky organizátorům za Kysuckou 100vku, která byla téměř bezchybná (ale příště si prosím ještě trochu toho sněhu na trase). Velké díky patří Zuzce, která mě několikrát skvěle potáhla a bez které bych v tak krásném čase do cíle nedorazila. Obávám se, že na dalších 100vkách uvidím Zuzce už jen záda, protože ona ještě zrychlí. Mám to ale skvělou BéSedmičkovou parťačku, no ni? :) Slibuju, že potrénuju, abych na B7 tolik nezdržovala.


Tomáš Kadavý: Díky organizátorům Kysucké 100vky! Trasa a počasí super. V cíli vynikající guláš.

Slavo Glesk: Pripájam dik Romanovi za peknú mordovačku - dlho som sa nerozbil takto kvalitne na kašu-))

Pavel Škabraha: Bylo to famózní, úžasné, nádherné a tak bych vám chtěl, milí organizátoři, poděkovat za bezvadnou akci a starostlivost na trase i v cíli. A vám všem ostatním za milou společnost.

 

Pavel Škabraha:

Kysucká stovka 2014: 118km nahoru, dolů, nahoru, dolů...mnohokrát za sebou

 
Kysuckou stovku mám v hledáčku již od jejího prvopočátku a až do letošního roku jsem asi nebyl nijak zvlášť naladěn a tak jsem svůj start na této akci neustále odkládal. Letos tomu bylo ale jinak. Možná k mému rozhodnutí startovat přispěl i fakt, že se se sněhem a závějemi na trati možná vůbec nepotkám. 
 
Po nějaké webové komunikaci se domlouvám s Kubou na dopravě vlakem, osud a štěstí tomu chtělo napomoct a tak jsme nakonec postupně nasedali do auta dalšího šílence, Martina. Cesta ubíhala v poklidném tempu, jen asi stopař nechápal kam jedem a co tam jdeme dělat. Nějak po osmé nacházíme sportovní halu v Kysuckém Novém Mestě (zkr. KNM). Spousta lidí už dorazila a mezi nimi shledávám i hodně známých a tak se dávám do řeči. Čas rychle ubíhá, dáváme se tedy do kupy, studujeme itinerář trasy a pro jistotu balím do báglu kromě džípíes i mapu papírovou (kterou nakonec ani nevytáhnu). Mám ještě jedno velké dilema a to ohledně nějakých věcí na převlečení. Vzít či nevzít? To je oč tu běží. Nakonec vytahuju igelitku s náhradním trikem a ponožkama ven, co nebude na zádech, nebudu potřebovat. Po příjemném organizátorském přivítání a focení jsme se celá banda vydali přes město na začátek obce Radoľa, kde celá sadomasochistická, kulturní a krajinná ultra akce vypukne. Před startem se dívám kolem mě a vidím další známou tvář a tak se ještě blíže seznamuji s Jirkou a říkáme si své předzávodní dojmy.


image
Kontrolní body
 
Je pátek, 7. března, 22:00 a celý osmdesáti členný had se dává do pohybu, během kterého se jeho tělo natáhne od hlavy až k ocasu přes celé Kysucké Beskydy. Říkám si své klasické heslo o nějakém nepřepáleném začátku, které však krátce na to bere za své. Běžíme do kopce ke kapličce mezi Vreteně přes dědinku Snežnica až se v Zástranie dostáváme na červenou značku. Tempo je na mě více než solidní, obzvlášť když máme před sebou více než kilo. Tady se rýsuje pro dalších skoro 70 kiláků duo s Kubou, aniž bychom to nějak plánovali. Jde se dobře, v kopečcích přejdem do svižné chůze, ale jakmile je to jen trochu běhatelné, nasadí Kuba tempo a valíme. Občas ho někdy i předběhnu, střídáme se v tempu. Čelo startovního hada je však už v nedohlednu. Kecáme o všem možném, díváme se do údolí a taky na hvězdy a měsíc. Ti slibují, že bude krásně nejen v noci. Přes různé louky, remízky a lesíky se dostáváme do sedla nad Melišovcami, kde opouštíme červenou značku a čeká nás seběh do osady Kubaščíkovci. Kontrola zrovna přijíždí autem na místo určení, letos je to zjevně o dost rychlejší než vloni a tak se lehce nestíhá. Dávám si kombinaci koly s vodou, energie bude potřeba, protože je před námi obávaná Ľadonhora. Nejšílenější kopec za celou trasu. Obíháme ho po zelené, kde je brutální bahno, k chatě a pak následuje tzv. zlatý kilometr. Vrstevnice jsou tu tak nahusto, že nejdou zakreslit ani pořádně do mapy. Abych se podíval, kam bude směřovat, musím hlavu zaklonit až na zátylek a někdy ani to nestačí. Od sedla po kopcem se to jen mírně vlní, asi sto výškových metrů, a jsme nahoře. Škoda, že je noc a vidíme jen světýlka v dědinkách. Výhled odsud musí být impozantní. Seběh je v podobném duchu jako zlatý kilometr, prostě šílenost. Někteří to rubou hlava nehlava, ale jsem raději opatrnější a volím taktiku na jistotu. Jelikož jsme tu udělali jakýsi okruh, míříme znovu na občerstvení, tentokrát si dávám sádelnatý chleba, do vaku doplňuji kolu s vodou, mezitím mi chlapi odbíhají a jdu chvilku sám. Zelená značka nás provádí různými zákoutími až na Žihlavý Grúň a odtud k rozcestí nad Matuškou, kde se znovu napojujeme na červenou značku. Zdejší chodníky mi připomínají ty naše na druhé straně hranice, běží se po hřebeni, na obě strany výhledy a pomalu začíná svítat. Nabíjí mě to novou energií a chutí k pohybu vpřed. Kuba je neskutečný a díky němu jsem schopný běžet i tam, kde bych se na běh s největší pravděpodobností vykašlal. A navíc máme Malou Fatru a její hřeben jako na dlani. Před vesnicí Klubina sbíháme z hřebene k sedlu Rovne a pak po žluté značce až do středu dědinky. Seběh je zrádný, samé bahno a přemýšlím, jestli mám nechat čelovku v rozsvíceném stavu. V Klubině nás odchytává na cestě další "živá" kontrola, která nějak nestíhá. Chlapi jsou však velmi milí a nabízí nám pagáčky, kolu, vodu a čaj. Prostě super. Navádí nás dál na cyklostezku, neměli bychom ji minout. Bohužel jsem se dívali asi někam jinam a běžíme kus po cestě. Po nějakém tom kilometru vidím vinoucí se cyklotrať za menší loukou, mažeme raději tam. Mezi auty se cítím nesvůj. Čeká nás teď několikakilometrový běh po tvrdém podkladu, prohodíme jen pár slov a soustředíme se na svoje kroky. Ve Staré Bystrici nacházíme odbočku k rozhledně na Bobovci, která je opět na šíleném stoupáku, prudký úsek je ale rychle za námi a my se můžeme kochat nádhernou architekturou stavby, mlha je ještě docela nahoře. Od rozhledny jdeme stejnou cestou a chvíli hledáme další postup k zelené značce. Jdeme kolem orloje, fakt ho tam mají!, a cesta nás vyvádí opět do kopce, tentokrát na nejvyšší bod celého podniku - Veľkou Raču (1236 m n.m.) Slunko začíná pražit do zad a proto sundávám ze sebe bundu a rukavice. Jde se dobře a klasicky střídáme běh s chůzí a kecáme a kocháme se okolím, je totiž opravdu na co se dívat. V dálce vidím i "naši" Lysou horu. Poprvé ji spatřuji takto z jiné strany. Nejraději bych si sedl a jen se díval na tu krásu přírody okolo. Čas ale letí a pokud to chceme stihnout za světla, musím si máknout. Kuba je snad stroj nebo co a někdy si musím kroutit hlavou, má můj obdiv. Poprvé v životě se ocitám na Veľké Rači a doufám, že to není naposledy. Hodně fouká a moc se tu ani nezdržujeme. U stanice horské služby nás informují, že jsme nějak kolem 10 - 13 místa. Cože? Nechápu! Od HS mažeme dolů, ale nějakým nedopatřením se ocitáme jinde než bychom měli být. Chytám nějakou divnou bolest do levého stehna a musím zpomalit a na Dedovke si musím na chvilku sednout, máme za sebou něco přes sedmdesát kilásků. Kuba objednává pivko, vytahuju oříšky a další borec sušenky. Bašta jak cyp. Do Oščadnice je to jen kousek, možná čtyři kilometry, ale po asfaltu. A mé nohy trpí, rozseděn se nemůžu vůbec rozejít a nějak pajdám, chlapi mi zmizí v dáli. Po pár stech metrech se však dávám do rychlejšího pohybu a dokonce i běžím. V Oščadnici mě chlapi počkají a jdeme na další kontrolu. Tady se mi začínají informace o trase nějak zkreslovat a zapomínám na to, že musíme opět do solidního stoupáku a jak jinak než po sjezdovce. Libuji si, že není sníh. Od Kalinova vrchu běžíme v podstatě jen z kopce, noha dostává ale solidní pecky a když vidím, že docela zpomaluju, musím si vydechnout a sednout si do pohnojeného pole. Kuba na mě čeká, ale mávám na něj ať běží dál. Přece si  mnou nenechá zkazit velmi slušný čas. Chvilku si zanadávám, udělám si co je třeba a po tom, co se podívám do navigace, si říkám, že nejsem tak na sračky, že bych to neměl dojít. Vždyť už jsem tak blízko, ještě čtyřicet kiláků a budu v cíli. Strašně moc věcí se mi honí v hlavě a myslím na blízké. Pokračuju až k vlakové zastávce a potom opět nějakou lesní svážnicí nahoru. Vřele doporučuji si udělat exkurzi do místních lesů, abyste pak zjistili, že zdejší lesníci dovedou udělat z lesních cest neskutečnou paseku. To jsem ani u nás neviděl. No nic, před sebou mám Čadcu a klikatící seběh k ní. V dálce je vidět velká část trasy v čele s Veľkou Račou. Lidi ve městě se na mně nechápavě dívají, co si asi říkají? Vcelku v pohodě nacházím místní gymnázium s kontrolou. Cosi baštím a dívám se do dálky, kde jsem dnes všude byl. Kuba je prý přede mnou asi sedm minut. Opět nechápu, kde se v mém těle vzalo tolik psychické energie. Tady už o nějaké to fyzično moc nejde, hlava má přednost a ta s tělem dokáže mnohdy zajímavé věci. Čeká mě už "jen" hodně vlnitý a členitý hřeben s nádhernými výhledy. Přes různé osady se dostávám na Chotárny kopec a pak k rozhledně na Marťákově kopci. Čeští stavitelé unifikovaných dřevěných rozhleden by měli přijet do Kysuc na exkurzi, aby viděli jak by se mělo stavět s citem pro detail. Neříkám, že všechny rozhledny musí vypadat právě takto, ale je to fantazie, vidět krásnou architekturu. Přes Petránky a Vrchrieku, kde se nachází jedna z hřebenových soch, valím do osady Mičekovci a prudkým sestupem na hlavní cestu v Nesluši. Ta je doslova nekonečná a taky v hrozném stavu. Vždycky mě zajímá jak se kde žije a ani tady to není výjimkou a dívám se po okolních domech. Po několika kilometrech se ptám na základní školu a paní mi říká, že ještě asi pět set metrů a jsem tam. Uf, oddychl jsem si. Chlapi jsou na občerstvovačce v dobré náladě a chvilku se zde zdržím. Předbíhají mě dva ultra drsoni. Při jednom z posledních stoupání - na Majtánky je ještě spatřím, ale vidíme se až v KNM. U kaple v Majtánkách si lepím předposlední kontrolu, teď už jen se vyškrábat na kopec Tábor. Je odtud krásný rozhled na město. Poslední kontrola je za mnou a volá mi Kuba, že už je v cíli. Borec. Chtěl jsem to seběhnout bez čelovky, ale při sestupu jsem ji raději rozsvítil. Nerad bych se zrakvil kousek před cílem. Čumím na město pod sebou, hledám značku a k tomu se mi v hlavě misí emoce a myšlenky. Na panelovce pod lesem zhasínám světlo a ženu do města, do sportovní haly, kde to v pátek v noci všechno začalo. Kuba už stojí u dveří a gratuluje, dostává se mi gratulací i od skvělých organizátorů a dalších. Byl to těžký, ale neskutečně krásný závod v prostředí, které vybízí k relaxaci a k různým aktivitám. Je tu krásně, na tých Kysucách :-) Nakonec jsem K100 absolvoval za 20 hodin a 40 minut na celkovém 15. místě.
 
Velký díky patří organizátorům, zvládli jste to bravurně a skládám obdiv, pak chci také poděkovat Jakubovi, který mě neskutečně táhl jak fyzicky tak psychicky a pak chci poděkovat za podporu všem doma.
 

Jiří Piechowicz: Moje první stovka. Za tohle si můžu sám, ale stálo to za to Milujem Kysuce!

Moje první stovka. Za tohle si můžu sám, ale stálo to za to :) Milujem Kysuce!
 
 

Martina Němečková: Děkuji všem organizátorům v čele s Roman Minarovič, bylo to super, líbilo se mně "fšecko"...náročná trasa, terén, značení, občerstvovačky, dech beroucí výhledy, hvězdami posetá noční obloha s nejlepší čelovkou Měsícem. Opravdu se moc povedlo!

 

Miroslav Uličný: Tiež ďakujem sa skvelú akciu a tu je zopár mojich riadkov ku Kysuckej 100 , skoda, že som ju z tak veľkej časti prespal .

Kysucká stovka 2014 - 125 km / + 5550 m (7.-9.3.2014)

 
Kysucká stovka ma lákala už dlhšiu dobu, avšak po tom, čo som si prečítal o minulom ročníku, som mal pred ňou celkom veľký rešpekt :). Nakoniec po dlhšom uvažovaní a vďaka miernej tohoročnej zime som sa rozhodol, že moja prvá tohoročná stovka bude práve táto. V piatok som si teda zobral pol dňa dovolenky, vyvenčil psíkov a hurá do Kysuckého Nového Mesta.
Nakoľko som si vybral skorší vlak, na prezentácii som bol už chvíľu po jej začatí a tak som si popripravoval veci na trať, prezliekol sa a čakal na príhovor a spoločný presun na štart.
Približne o 22:00 sme už boli presunutí na mieste štartu a po krátkej chvíli Kysucká stovka odštartovala a ja sa dávam do behu. Asi len po pár stovkách metroch behu, kúsok za Kysuckým Novým Mestom nás Roman upozorňuje na stádo diviakov kúsok od cestičky. Otáčam hlavu s čelovkou na kopček a naozaj vidím cca 15 párov svietiacich očí sledujúcich bežiacu bandu šialencov :). Pred štartom som si vyhliadol pár ľudí, ktorých tempá na predchádzajúcich akciách sa mi páčili a tak sa za jedným z nich púšťam. Bohužiaľ po veľmi krátkej dobe (max 2 km) zisťujem, že tento krát toto tempo nie je pre mňa udržateľné a teda spomaľujem na pre mňa aj tak dosť rýchle tempo.

S priemerkou približne 6 km/h sa v malej skupinke dostávame nocou až na kontrolu na približne 27 km. Tu si dopĺňam silu chlebom s masťou a vydávam sa na cestu smerujúcu ku pre mňa najťažšiemu úseku trasy - šľapák pred Ľadonhorou. Tento šialený výstup moje tempo dosť spomalil, ale dáko som ho zvládol a pokračujem ďalej na kopec Ľadonhora. Pred posledným výstupom na samotný vrchol kopcu na mňa však doľahla šialená únava a tak som si na lavičke v lese nastavil budík na cca 3 minúty a dal som sa do krátučkého odpočinku. Po chvíľke oddychu, ktorý aspoň na 1-2 hodiny pomohol, sa púšťam na výšľap na kopec a ďalšiu kontrolu. Keďže Ľadonhora si povedala, že ma ešte trošku potrápi a spomalí môj postup ešte o čosi viac, nastupuje ešte náročnejšia časť ako bol výstup - zostup z Ľadonhory. Za celých týchto 7 kilometrov na tomto kopci ma predbehlo strašne veľa ľudí a ani nechcem vedieť, koľko hodín som tam mohol stráviť, avšak bol som rád, že už to mám za sebou.

Už pár kilometrov som bol na trase sám a Roman ma upozornil na tabuľu nad dedinou s informáciou o pohybe medveďov, ktorú som nemal záujem čítať - stačí mi vedomie, že ich je tam dosť :). Vybral som sa teda ďalej ešte za tmy a čakal som na vytúžené rozvidnenie, s ktorým som očakával aj ustúpenie únavy. Svetla postupne pribúdalo, ale bohužiaľ aj únavy a tak som sa na jednom za asfaltových úsekov rozhodol pospať si na lavičke na autobusovej zastávke. Po 10 minútovej pauze som sa oddýchnutý pobral ďalej a začal stúpať na Žihľavný grúň, kde sa mi Kysucká 100 konečne začala páčiť. Počas stupáku na kopec som sa otočil za vychádzajúcim slnkom a uvidel som pomedzi stromy slnko, oblaky a z nich vystupujúce kopce .. inverziáaaaa :). Škoda, že fotky nikdy neodfotia skutočnosť .. a už vôbec nie fotky z mobilu :).
 
imageimage
 
Pohľady na tieto kopce ma úplne nabili energiou a nevedel som sa dočkať, kedy vystúpim na vrchol kopca s dákym poriadnym výhľadom. Tu sa teda moja doterajšia nechuť z nočnej časti premenila na radosť a nadšenie a nevedel som kam sa skôr pozerať :). Časti trasy mi boli strašne povedomé, aj keď si nemyslím, že by som tu niekedy bol.
 
imageimage
 
Krásne cestičky na kopcoch mi spríjemňovalo poriadne silné slniečko no bohužiaľ únava sa rozhodla vrátiť. Tento krát na spánok vhodne padol peň na vrchole jedného z kopcov. Keďže som si povedal, že na slnku toho veľa nenaspím, budík som si nenastavil a so zloženou hlavou na kolenách som hneď aj zaspal. Zo spánku ma zobudilo iba rozopnutie hrudného popruhu na batohu, pri ktorom som vôbec netušil čo sa stalo a obzeral som sa okolo seba, či do mňa niekto hodil alebo čo :) ... až po chvíli mi došlo čo to bolo. Spánok mal zas svoj efekt a mohol som pokračovať ďalej.

Po červenej značke šla trasa až na Rovne. Prekvapila ma kaplnka s lavičkami a WC uprostred ničoho. Odtiaľ po fakt dosť blatistej ceste - neceste do Klubiny na kontrolu s občerstvením. Tu som dostal fľašku koly a pokračoval ďalej do Starej Bystrice a na rozhľadňu na kopci Bobovec.

image

Na rozhľadni som dobehol Slava a Elišku, s ktorými som šiel odteraz až do cieľa (keď nepočítam Eliškine úteky na dolekopcoch a Slavove "pomalé vybratia sa napred" :) ... a naspäť do Starej Bystrice :). Odtiaľto nás čakalo dlhé stúpanie na ešte stále z veľkej časti zasneženú Veľkú Raču.

image
Tak práve na tejto fotke toho snehu veľa nie je :).
Z Veľkej Rače pokračovanie na živú kontrolu pri lanovke v mini budove horskej služby a odtiaľ ďalšie klesanie na polievku na Dedovke. Tá padla samozrejme vhod, rovnako aj niekoľko minútový oddych počas posedenia pri nej. Tu s nami pobudol aj Tomáš Vrzáček, s ktorým sme sa na trati niekoľko (dosť) krát stretli a obehli :). Z Dedovky cca 3,5 km asfaltový beh do Oščadnice. Následný ďalší výstup po zjazdovke na kopec a zostup do inej časti Oščadnice. Tu nás čakal výstup - smer Kýčera, kde začínala noc a my sme pokračovali za svetla čeloviek.

Z Kýčery pokračovanie do Čadce, kde sme na druhý pokus našli správnu školu - Gymnázium (pri prvom pokuse sme sa vybrali do areálu dákej strednej odbornej školy). Tu sme si oddýchli na schodoch, dobehli sme spacieho Tomáša, doplnili zásoby a vyžrali pomaranče. Keďže Slavo chcel kávu a tu k dispozícii nebola, vybral sa napred a dal nám 20 minút na oddych s tým, že sa stretneme pri hotely Husárik. Tak aj bolo a ja s Eliškou sme pokračovali k hotelu. Kúsok pred hotelom na mňa opäť doľahla únava a zaspávanie na nohách bolo dosť nepríjemné.

Keď sme konečne došli po asfaltke k hotelu, zistili sme, že sa nejedná o dáky horský hotel, ale o 4* hotel, kam sa nám nezdalo veľmi vhodné vchádzať. Ja som si teda sadol na zem, oprel som sa o stĺp a zaspal som, Eliška si ľahla na zem a zhrozená pani z vrátnice na nás bola pozerať, či sa tam zdržíme dlho :). Slavo o dáku minútku kávu dopil, zodvihli sme sa a pokračovali na chotárny kopec. Myslím, že to bolo niekde tu, kde sme sa pri dákej kaplnke zastavili na krátky odpočinok (samozrejme kvôli môjmu spaniu, ktoré sa ku mne tak rado vracia). Ľahol som si na lavičku, ktorá bola mierne mokrá a hneď som zadriemal. Slavo šiel zatiaľ preskúmať kaplnku a keď zistil, že je otvorená, že je vo vnútri lavička a koberec, tak sme sa presunuli dni, kde sa spalo výborne :). Neviem presne ako dlho sme tu boli, ale spánok pomohol a pobrali sme sa ďalej.

image
 

Rozhľadňa na Marťákovom kopci bola pre mňa jeden z mnohých známych bodov trasy, avšak o tomto viem, že som tu už v lete bol :).

image
Kontrolná otázka z rozhľadne
Ďalšie pokračovanie nás zaviedlo do neskutočne dlhej dediny Nesluša, kde sme mali poslednú živú kontrolu a odtiaľ na Majtánky a Romanovho miláčika - kopec Tábor. Z Táboru sme sa vybrali za reflexkami po zlej cestičke (kto by tu čakal 2 oreflexkované trasy :)) a zliezli sme do Kysuckého Nového Mesta o približne 500 m inde ako bol Romanov plán. Našťastie sme sa s GPSkou vymotali a dostali na vlakovú stanicu a odtiaľ už bez problémov do cieľa Kysuckej stovky - Mestskej športovej haly v čase 30 hodín a 21 minút na 55.-57. mieste.

image

Ďakujem Romanovi a všetkým, čo mu pomáhali, za zorganizovanie tejto skvelej akcie a tiež Slavovi Gleskovi a Eliške Majorovej za trpelivosť s mojim zaspávaním a skvelý sprievod na trati.

image
Diki Roman za prepožičanie fotky našej finálovej trojky :)

 

Přemysl Kocyan: Připojuji se k děkovačce organizátorům za skvělou akci.Pro mne nejtěžší stovka,jakou jsem kdy šel,ale zároveň jedna z nejhezčích.Nádherná trasa krásnýma Kysucama,výborné občerstvovačky a pivko s gulášem v cíli nemělo chybu.Tak snad napřesrok,zas na téhle parádní stovečke ahoj.-)

Michal Kolodziejczyk: Vynikajúca, krásne akcie. Ďakujem organizátorom a uvidíme sa budúci rok.

Karč Jakub: Parádní akce, chci ještě jednou poděkovat organizátorům. Možná trochu víc teplého občerstvení...čaj, polévka...ale jinak v poho. Počasí se vydařilo a i díky Evě Zborníkové jsem se i pobavil..

Martin Fojtík: Roman také děkuji za úžasně prožitý víkend, který zahnal všechny chmury předešlých dní....počasí absolut, trasa výborná, mám nové kamarády/-ky a spoustu fajn zážitků. Na příští rok si přeju 50cm sněhu, -10st.C. ať má Kysucká 100-ka opět status těžké zimní stovky. Fotky jsem dám hned jak dodělám report z LUT 2013. PS: strava chutná, stačí, ale polévka by se hodila již před Račou a zkusil bych vyřešit čaj, aby byl teplý...jinak jako vždy 1*

Eliška Majorová: Přidávám se s reportáží z trasy. Díky organizátorům i ostatních chodcům za báječný víkend, hodně mi to sedlo, trasa i počasí bylo nádherné a organizačně všechno bez chyby.

Eliška Majorová: 125 km s pěti a půl kilometry převýšení za 30 hodin a 21 minut. Z osmdesáti startujících dokončilo šedesát šest, já jsem byla sedmá žena a spolu se Slavem a Mirem padesátá pátá v celkovém pořadí.

 

Hurá na Slovensko! Z Prahy jsme byly domluvené s Evou, že se sejdeme ve vlaku, a v Hranicích se připojila Katka. Přímý spoj a pět hodin, to je přece krása. V Kysuckém Novém Meste jsem byla ráda, že nejedu sama, protože jak vypadala cesta ke sportovní hale podle mapy jednoduše, tak bych ji stopro netrefila.

Registrace, připravit si batůžek na trasu, pak jsme se přesunuli do velké tělocvičny, Roman ještě u mapy vysvětlil trasu a pak už jsme se přesouvali hromadně přes město na start. Venku byla zima a trochu foukalo, takže byla ještě větší zima, přesto bylo jasné, že mikina i bunda byly hodně nadceněné, a tak jsem ještě při třiceti sekundách do startu jednu vrstvu svlékala.

Zpočátku jsem se probíjela závodním polem dopředu, abych se chytila někoho, kdo jde stejně rychle jako já, a Katka šla se mnou. Když jsem zrovna předbíhala další hlouček, Katka se trochu opozdila a s čelovkou na hlavě jsem se nechtěla do peletonu ohlížet, abych neoslepovala, však ona mě dožene... pak se zezadu ozvalo zavrzání, jak si někdo rozdělal hůlky... a pak se začalo ozývat pravidelné vrznutí při každém kroku. Ách... jestli jsou ty hole Katčiny, tak doufám, že mě nedožene, z toho by mě do rána chytil amok. Nebyly, naštěstí.

Katku jsem pak bohužel ztratila definitivně zanedlouho. Zastavila jsem u kapličky, abych si sundala i bundu, a protože se dál pokračovalo klesáním, rozeběhla jsem se. Lidí jsem tam minula spoustu, Katka byla někde mezi nimi a potkala jsem ji pak už jenom jednou před stoupáním na Ľadonhoru.

S tím sbíháním kopců to bylo zajímavé, že jsem schopná se o tom hádat s někým, koho jsem viděla naposledy v prosinci, a to jenom letmo. Něco ve stylu 'nebudu sbíhat asfaltky! asfalt je zlo!' - 'je to z kopce a je krátce po startu, kopce se sbíhají!'... uf. No ale prohrála jsem, takže jsem sbíhala vcelku poctivě.

V Zástranie měla být první kontrola. Tou dobou jsem šla sama, ale mapu jsem ještě příliš nepoužívala, takže jsem akorát doufala, že jdu pořád dobře. A byla tam hospoda a před ní dva lidi, přičemž jeden měl na sobě odrazku. "Vy jste kontrola?" ptám se. Chlapi se rozesmáli. Evidentně si místní štamgasti dobře užívali, že se jich na to ptá každý. (Ačkoliv Anna, která šla těsně za mnou, se na to neptala jich, ale mně. Aspoň někomu byli podezřelí.)

Kontrola byla zanedlouho, byl to osmý kilometr. Anně jsem anglicky přetlumočila, za kolik kilometrů bude další checkpoint (za dvacet), a pak jsem cestou dumala nad tím, že mě by asi nenapadlo se zeptat. Zajímavý.

Někde jsem dohnala Evu a vůbec mi teď zpětně není jasné, kde to bylo. Protože si pamatuju, že tam byl nějaký asfaltový seběh do vesnice, kde jsem předběhla několik dalších lidí, ale protože jsem si chtěla před sebou někoho nechat (pořád jsem ještě šla bez mapy), zpomalila jsem za prvními dvěma a šla za nimi v závěsu až do doby, kdy jsem si všimla, že támhle vepředu na silnici jde ještě někdo jiný... rozeběh... a ona to Eva!

Šly jsme pak nějakou dobu spolu, až se začalo hodně stoupat. Byla to lesní cesta, takže tam ani nefoukalo, a mně bylo vedro k padnutí, a to do té míry, že jsem se rozhodla kvůli tomu opravdu zastavit a sundat si zpod elasťáků podvlíkačky. Když já se tak bála zimy... Eva i všichni kolem utekli, pár kolemjdoucím za mnou jsem udělala striptýz a pak už jsem nikoho nedohnala.

Mě dohnali Maďaři a mohlo za to mé naprosté nepochopení itineráře. Protože žejo, v itineráři bylo 'Kubaščíkovci (kontrola) - BUFET', takže když jsem procházela kolem zavřené dřevěné boudy s obrovským nápisem 'bufet' a 'otvoreno', hrozně jsem začala bádat, jestli jako by tu někde neměla být ta kontrola. Pak kolem procházela skupinka chodců, tak jsem se ptala, jak to s tou kontrolou vidí oni, zjistila jsem, že to jsou Maďaři, zeptala jsem se anglicky, zjistila jsem, že oni anglicky pořádně nemluví... a protože suverénně pokračovali dál, šla jsem za nimi. O dvě stě metrů dál byla kontrola s občerstvením formou bufetu... každý má své slabší chvilky, že. Na občerstvovačce jsem si dala chleba se sádlem a čaj a vyrazila jsem vstříc stoupání na Ľadonhoru. Převýšení pět set metrů na kolika kilometrech?
 

Hned z vesnice se vyráželo loukou vzhůru. Kolem proběhl běžec směrem dolů. Jů, chrti! To je fajn, je potkat... Kolem proběhl další běžec. A další dva. A potom ještě jeden a že prý jestli jsou kluci před ním. Jací kluci, ptám se? No kluci... Protože běžel, už jsem nestihla odpovědět a stejně mi až po chvíli došlo, že je to teda asi úplné čelo, které se nahání.

Stoupala jsem pořád loukou nahoru, minula rozcestník... jestli potkávám chrty, znamená to, že je to kolečko. Kde se z něj asi odbočuje? A jaktože nemám na dohled žádnou odrazku? Ha! Letmé ohlédnutí mi dalo za pravdu - had odrazek se vinul od rozcestníku vpravo. Takže zpátky dolů a na správnou cestu. Týjo, to by bylo hodně naprd, minout tuhle odbočku, říkala jsem si. To bych nevysvětlila, proč jsem šla opačně, myslela jsem si. A určitě bych byla jediná, mi bylo jasné.

Kousek se tam stoupalo a jako celou dobu, když jsem šla nocí sama, se mi zdálo, že za sebou někoho slyším. Občas jsem se ohlédla, ale čelovka nikdy nikde, prostě nějaké sluchové halucinace, stává se mi to po tmě často. Tyjo, ale teď docela intenzivní... další ohlédnutí... běžec byl necelé dva metry za mnou. Málem jsem dostala infarkt, a to na lekání se netrpím. Uf. Uskočila jsem stranou, aby nemusel zpomalit, a dalších dvacet minut jsem dumala, co dělá tak vzadu, když je schopný vyběhnout i tenhle kopec.

Zanedlouho se sklesalo k rozcestníku, u kterého byly kontrolní lepíky a další tři lidi. Vzala jsem si lepík a nalepila si ho na kontrolní lístek, je to dobrý, i přes to zaváhání zpočátku okruhu kontroly sedí, jdu dobře...
"Kam se tohle lepí?" zeptal se jeden z kluků. Ti druzí dva už odešli.
"No na trojku, sem..."
Chodec zmateně pohlédl na svůj kontrolní lístek. Na patřičném políčku už jednu nálepku měl...
Z následného rozhovoru vyplynulo, že jsem nebyla jediná, kdo přehlédl odbočku u rozcestníku, ale že on si to narozdíl ode mě neuvědomil včas a že jde celý okruh opačně. Teda běží, jak jsem pochopila. Solidárně jsem vyslechla proud nadávek, než jsme se odebrali každý svým směrem.

Nebyl jediný. Mezi chodci v protisměru jsem mimo jiné potkala i Evu, stihla si na mě už udělat pěkný náskok.

Stoupání na Ľadonhoru bylo hrozné. Hrozně hrozné. Byla jsem úplně hin, ale strašně vysoko nade mnou pořád ještě prosvítaly lesem čelovky, a vždycky, když jsem si říkala, že to už přece nemůžou být čelovky, že to jsou hvězdy, se mi dostalo důkazu, že to čelovky být můžou.

Tak vysoko nevylezu, nenávidím kopce, někde tady umřu...

Jo a celou noc - opravdu bez výjimky - byl slyšet sýček. Nevím, jak velká teritoria tihle ptáci mají, ale muselo jich tam být víc, ačkoliv nikdy nebyli slyšet zároveň. I tak to bylo trochu depresivní, na druhou stranu mi to asociovalo Ať žijí duchové, takže se to s tou ponurostí zas až tak nepřehánělo. 

Taky se mi tam kousek od cesty mihla buď veverka bez ocasu, nebo myš, která umí šplhat po stromě. A na toho metrového (dvaceticentimetrového) slimáka (list) jsem nešlápla, i když jsem si kvůli tomu málem zpřerážela všechny končetiny.

Támhleto ale čelovka určitě není. I ta barva... to musí být Jupiter. V kolik ta mrcha vlastně zapadá? Copak je na obloze celou noc? Jestli to není Jupiter, je to Venuše, už je skoro k ránu, to už by mohla být nad obzorem. Rozhodně to není čelovka. Ani támhleto. Ani támhleto. A za chvíli asi vybouchne vesmír, protože se všechny ty hvězdy a planety hýbou. Jakoby po hřebeni...

Jako jestli se těch pět a půl kilometru převýšení bude nabírat na podobných kopcích, odpadnu ještě před půlkou, tohle prostě nezvládám.

Cestou vzhůru mě předběhlo několik lidí, kteří se ovšem na hřebeni vyvalili a začali svačit, takže jsem je předehnala zpátky. Tohle vůbec nechápu, protože byla docela kosa - když už bych si někde sedala, tak rozhodně v kopci, kde bych věděla, že se další chůzí zahřeju.

Pak už konečně byla kontrola a pak sestup, nejlepší část pochodu. Ten sestup byl totiž naprosto příšerný, prudký krpál s kameny a kořeny a občas v hlubokém listí s kameny a kořeny a obecně podmínky na zlámání nohou, a tak jsem se šourala kupředu noha nohu mine a říkala si, kam se asi poděla moje ochota běhat cokoliv. Ale ne, tohle ne... I svým tempem jsem ale dohnala nějakou dvojici, která mě pustila před sebe. A přece se nebudu před nimi tak šourat, vždyť co kdybych je brzdila a tady to zrovna docela jde, tady to pustím... a pak už jsem se do toho dostala, nechala se unášet gravitací, snažila se mít nohy na zemi co nejmíň a celé jsem to balancovala hůlkami a hádám, že moc rychlejších seběhů Ľadonhora tu noc nezažila. Jaj, to mi to sedlo!

Louka dole nad rozcestníkem byla postříbřená a ve světle čelovky vypadala úplně nadpozemsky, k tomu na obloze Štír a Měsíc a nádhera a- kurnik, to stříbro na trávě je jinovatka, auu! Klouže!

Na občerstvovačce v Kubaščíkovci (a to se skloňuje jak, jako?) jsem snědla další chleba se sádlem a vypila další čaj a vydala se dál. Teda vydala bych se, kdybych tušila kudy... Roman mě doprovodil až na dohled k odrazkám, péče o účastníky za jedna.

A dál.

Zanedlouho se už rozednívalo a dělo se tak velice fotogenicky - ta inverze! Áách!

A jak to tak bývá, s rozedněním na mě padla ospalost. Hrozná... ospalost... chvíli jsem šla ještě s někým, ale bylo mi utečeno a navíc jsem byla hin, to převýšení je fakt zabijácké, vůbec mě nenapadlo, že to bude tak znát, a byla jsem ospalá, a tak jsem sedla na pařez na sluníčko a zavřela oči, jenom na chviličku...

Probudily mě hlasy někde za zatáčkou, přece se nenechám dohnat? Takže dál... hm... kudy se má jít? Poslední značku jsem viděla před chvilkou, dokonce ji mám na fotce, ale dál byly dvě cesty a značka ani na jedné z nich. No dobře, tak se teda nechám dohnat, jsem rozespalá, nebudu riskovat bloudění.

Došli mě tři kluci, zhodnotili situaci, zkoukli mapu, musíme tady doleva, je to jasný. Tak fajn, neměla jsem námitek, byla jsem úplně ztracená, tak jsem se zařadila na konec skupinky a pokorně následovala. A tak jsme sešli ze správné cesty, a protože jsme šli vážně hodně prudce z kopce, už jsme se na ni nevraceli. Navíc to byla moc zábavná cesta, toho bláta! Právě kvůli blátu a kvůli svému modelu bot 'co na botě, to v botě' jsem už dávno neměla suché ponožky, a i kdyby ano, po tomhle klesání by tak nezůstaly.

 

 

Nějakou dobu to trvalo, než jsme sešli z kopce a ocitli se úplně jinde, než jsme měli být. A navíc za řekou. Most byl naštěstí nedaleko, ačkoliv jsme ho nejprve hledali v opačném směru, a zavedl nás na cyklostezku, kterou jsme přešli a došli až na silnici mezi Klubinou a Starou Bystricí. A tam se kluci vydali doprava. Kontrola v Klubině byla doleva. Tou dobou jsem si ještě neuvědomovala, že jsme kvůli kufrování minuli kontrolu na sedlu Rovne, ale i tak bych do Klubiny šla... a tak jsem nechala kluky jít dál a sama se vydala do Klubiny.

Potkala jsem spoustu závodníků. Evu například. Chůze v protisměru jedna jedna.

Na kontrole jsem zjistila, že mi chybí lepík z Rovne a navíc při letmém pohledu do mapy jsem si tím blouděním cestu asi o dva kilometry opravdu zkrátila, ach jo. Jsem fakt pako. Na žal jsem si dala čaj a škvarkový pagáč (geniální, dá se to sehnat v Česku?) a vydala se dál, protože zpátky na hřeben se kvůli kontrole nepoškrabu.

Cestou na Bobovec jsem potkala Slava a ještě o chvíli později se připojil i Miro. Vůbec mě nenapadlo, že s nimi od té doby půjdu až do cíle.

Například když Slavo oznámil, že z kopce půjde pomalu, a tak že ho doženeme - to když já se šla podívat ještě na rozhlednu, a Miro na ni šel ještě až po mně. Prý doženeme... zpátky do Starej Bystrice jsem z kopce více méně běžela a Slavo pořád nikde. A Miro taky, toho jsem nechala za sebou. Slava jsem dostihla až na náměstí u kostela, a to jednom díky tomu, že se tam zakecal s Maďary. Ještěže tak.

Pak začalo největší stoupání pochodu - Veľká Rača. To vám byl taky zážitek...

Protože žejo, já kopce nahoru neumím. Snažím se je trénovat, nějaké výsledky jsou sice vidět, ale furt mě do nich předbíhají i malé děti a invalidi. Začátek stoupání na hřeben s Veľkou Račou byl pozvolný, to ještě šlo. Navíc si Slavo dělal přestávku na jídlo, kterou jsem využila na svléknutí všech zbývajících vrstev a na šoupnutí tabletky Isostaru do lahve s vodou, potud dobrý.

Pak se ale začalo stoupat přímo na vrchol a kluci začali mizet vepředu... a ještě vepřeději... a úplně nejvepřeději...

Pak na mě počkali. V tu chvíli jsem jim hrozně chtěla říct, ať se nezdržují, protože do kopce já už líp nepůjdu, jenže zároveň jsem se hrozně bála, že by dál třeba doopravdy nečekali, a strašně jsem nechtěla jít sama, a tak jsem neřekla nic.

Stejně mi zmizeli. Pak se na cestě objevil sníh, zezadu mě dohnal Tomáš, se kterým jsme se nadále míjeli až do cíle (klasicky nás předběhl a potom jsme ho potkali někde spícího), těsně pod vrcholem jsem ještě trochu zatápala, kudy dál, a byla jsem hin a hrůza.

Ale protože jsem byla na nejvyšším kopci široko daleko, pokračovalo se dál z kopce. To neokecám. Ach jo. Takže výklus dolů... děti mi uskakovaly z cesty, dospělí se na mě vlídně usmívali a sníh strašně klouzal.

A pak jsem najednou uviděla kluky. Takže ještě chvíli výklus, a když jsem je konečně dotáhla, získala jsem dobrý důvod, proč dál neběžet, i když to pořád ještě bylo z kopce. Hurá! Děkuju! A od té chvíle jsme se už nerozdělili.

Obecně si troufám říct, že jsme tvořili hodně zajímavou a dobrou trojici. Protože žejo, Slavo organizuje dvě hrozně známé slovenské stovky a dřív pochody běhal za zcela nepředstavitelné časy, Miro dogtrekuje a v létě se chystá na UTMB a já... já... mám krásnou červenou bundu a jsem holka. Jo. Prostě každý máme něco.


 

Každopádně tam někde se pro mě začala celá akce lámat. Ona se většina převýšení naháněla právě v části od startu až na Veľkou Raču (což já jsem nevěděla) a na mě to bylo už moc, byla jsem vyřízená, pod malíčkem se mi už od první noci tvořil a natékal puchýř a na druhé noze mě od první noci bolel nárt, co se občas ještě ozývá od Pražské stovky. No ale hlavně jsem byla fakt strašně strašně vyčerpaná a unavená a asi jsem ještě nikdy nebyla tak blízko tomu to vzdát.

Snažila jsem se i vymyslet nějaký důvod, proč pokračovat dál, a nejlepší, na co jsem přišla, bylo 'co by tomu řekli lidi', což je popravdě dost chabý. Taky to moc nefungovalo. Proč sakra bych měla jít dál, když mi v Čadce pojede vlak? Protože... hm... protože mě to baví, mám pocit, že většinou říkám? Tak jako v momentálním rozpoložení bych tenhle argument asi neobhájila. A nejhorší na tom bylo, že do cíle zbývalo ještě padesát kilometrů. Kdyby to bylo dvacet, tak neřeknu ani slovo, trpím a jdu. Nebo třicet, to bych si už sice asi trochu zaremcala, ale došla bych. Ale padesát?!

Nakonec se to vyřešilo samo v Oščadnici - Dedovke v bufetu U medveda, kde jsme měli předplacenou polívku. Dala jsem si k ní cappucino a horkou čokoládu (za úplně hrozně přemrštěnou cenu, ale když já si to slibovala už od Ľadonhory - a byla geniální a nebyla instantní), snědla jsem k ní krajíc chleba a málem jsem hodila šavli, jak jsem ji do sebe celou nacpala, přestože jsem měla úplně scvrklý žaludek, a najednou mi bylo fajn. To bylo z hladu?! Celá ta megakrize, celé to utrpení, to byl jenom hlad??! Uá! Já jsem fakt idiot. Přitom to bylo fakt nejblíž nedokončení pochodu za hrozně dlouhou dobu, co jsem kdy byla.

Po docela dlouhé pauze (sbohem, mé předsevzetí zkrátit pauzy na nutné minimum) jsme se zvedli a vydali se po silnici do Oščadnice, kde byla další kontrola. Ta silnice vedla z kopce, ale teda já na asfaltu neběhám, jenže Tomáš to rozeběhl a ostatní ho následovali. Tak jsem taky následovala a v duchu hrozně nadávala. Proboha, za co?! Moje nohy... Na tomhle úseku jsem si slíbila, že je to poslední pochod, který jdu v botkách z Lidlu. Aspoň něco dobrého to přineslo. A aspoň byl asfalt brzo za námi, to je taky fakt.

U hotelu Gajuz jsme si nechali zapsat kontrolu a dostali Horalku. K Horalce bych ráda řekla, že jsem ji snědla. Po pěti letech bez sušenek tatrankovitého typu to bylo nezvyklé, ale v tu dobu už bylo cokoliv negelovitého do žaludku hrozně fajn. Ještě jsem si tam skočila do neuvěřitelně nóbl hotelu pro vodu, slečna za barem byla moc milá.

A pak zase nahoru - po sjezdovce. Jak jinak. Samozřejmě.

Z toho úseku mi nic moc zvlášť neutkvělo, jenom ten opar při západu slunce, který dělal z každodenního jevu kýčovitou podívanou. A myslím, že tam taky byli ti dva malí kluci na terénních kolech, která tlačili loukou nahoru a na nichž se pak řítili dolů a byli z toho hrozně nadšení. Jeden měl dokonce i přilbu.

Pak jsme sklesali k železniční zastávce, odkud jsem kdysi dávno plánovala útěk do cíle, a mně bylo fajn. Což bylo fajn.

Lesem nahoru, pak nízký porost, čím dál temnější šero, čelovku jsem ale z batohu lovila až úplně nahoře. Pamatuju si, jak Slavo zmiňoval, že by tam měla být kontrola, protože by se dalo dojet vlakem z té zastávky, odkud jsme stoupali, až do Čadci, čímž by se ušetřila minimálně hodina cesty, a já si umiňovala, že nahoře musím něco vyfotit, abych měla důkaz, že jsme tam šli, a samozřejmě fotku nemám žádnou. Ach ta má předsevzetí.

Ale použila jsem tam mapu! A správně! Se kluci dohadovali, jestli na zelené doprava, nebo doleva, a já správně určila, že doprava! Abyste si nemysleli, jako!

V Čadce jsem byla hrozně ráda, že nejdu sama. Checkpoint byl na Gymnáziu J. M. Hurbana a muselo se k němu překonat docela hluboké údolí, a abychom nemuseli až do centra, doptával se Slavo na cestu každého, koho potkal, a ono to fungovalo, ale já bych se podle těch popisů teda nezorientovala. A u té střední odborné školy, do které jsme se dobývali v přesvědčení, že jsme správně, bych asi byla hodně zoufalá.

Ve vestibulu školy jsme potkali spícího Tomáše, snědli spoustu pomerančů, já si tradičně dala škvarkovou housku a čaj a chvíli jsme seděli, až začal Slavo snít o kafi tak intenzivně, že se zvednul, poprosil nás o náskok, aby si ho stihl dát v chatě Husárik, která byla cestou, a zmizel do tmy.

Vyrazili jsme nedlouho po něm. Venku byla zima, byla jsem ráda, že jsem na sebe na kontrole navlékla kromě bundy i obě mikiny, co jsem s sebou měla, stačilo to tak akorát, možná by se ještě něco tenkého sneslo. Nebo ty podvlíkačky, které se mi nechtěly řešit, by se snesly... hm...

U Husáriku jsme na Slava jenom zaťukali přes okno a dovnitř vůbec nešli - zaprvé to tam vypadalo příliš nóbl a zadruhé jsem se nechtěla rozehřát, ty teplotní šoky byly vždycky špatné. Ona ta země zas tolik nestudila, když jsem si na ni lehla a pokusila se si zdřímnout...

Dál se šlo přes Chotárny kopec, Petránky, Vrchrieku a Mičekovci a tam jsem úplně vzdala snahu si udržet povědomí o tom, kde přibližně v mapě jsme.

Tam někde taky začal Miro hodně usínat, a tak když jsme přišli ke kapličce s lavičkou, rozhodli jsme se chvíli zapauzovat. Miro okamžitě lehnul a spal, rosa nerosa, ovšem Slavo zjistil, že se dá jít i dovnitř kapličky, kde nefouká a kde je taky lavička, a tak Mira ještě vzbudil a zahnal dovnitř. Tahle pauza mě trošku mrzela, protože se mi zrovna šlo hrozně dobře a podle očekávání na mě začalo jít spaní po ní, ale zase to slibovalo, že kdybych měla nějakou krizi já, tak že nebudu zanechaná vzadu napospas medvědům, což mi ke štěstí úplně stačilo. A přioblékla jsem si tam ty podvlíkačky. A snědla jsem tu Horalku, což Slavo kvitoval zvýšenou pozorností, že prý slyší, jak někdo jde - a ono to bylo moje chroupání.

A pak zas dál.

Začala jsem usínat. Je to takový ten protivný pocit, kdy víte, že byste usínat neměli, ale nemůžete si pomoct, a tak myslíte na to, že nesmíte usínat, a přitom se vám zavírají oči, takže začínáte vidět rozmazaněji a rozmazaněji, až se zase proberete, když nešikovně došlápnete na nějaký kámen. A to se opakuje a opakuje pořád dokola...

Miro to vypozoroval (teda Miro se zeptal "Spíš?", čímž mě vytrhl z dalšího mikrospánku tak, že jsem se hrozně lekla a poctivě vypálila "Jo!") a solidárně zapředl rozhovor. Zapojil se i Slavo a bylo to kvalitní. Přijde mi zajímavý, o kolik jsou zábavnější zvracecí historky z dálkových pochodů než ty opilecké.

Další kontrola byla na základce v Nesluše. Klesalo se tam docela prudkým kopcem, který stálo za to seběhnout, ačkoliv se na to kluci tvářili všelijak. Počkala jsem na ně ještě v lese, ačkoliv jsem z itineráře měla pocit, že kontrola už musí být za rohem, a dobře jsem udělala. Kontrola byla za rohem plus mínus tisíc kilometrů. Tahle vesnice by se mohla ucházet o titul nejdelší vesnice na světě, uá! To bylo tak nekonečný!

Na kontrole jsme dostali čaj a já si vzala jednu z posledních škvarkových housek a chvíli jsme poseděli. Když jsem čekala na kluky v lese po seběhu, nejdřív mě doběhl Tomáš a říkal, že doufá, že na téhle kontrole už neusne... když jsme odcházeli dál, tak spal.

Do cíle to bylo už necelých deset kilometrů. Slavo teda tvrdil něco o sedmi, ale vždycky k tomu dodal třeba 'teda až tam od hřbitova' nebo 'vlastně asi trochu víc, ale jakoby sedm', ale představa necelých deseti kilometrů byla plně dostačující, těšila jsem se velmi.

Z Nesluši se ještě chvíli stoupalo, ale po Ľadonhoře a Veľkej Rače mi už žádný kopec nepřišel vysoký ani prudký, takže všechno cajk.

Majtánky, kontrola pri kaplnke.

Tábor 697 m, kontrola.

Já bych spala. Jenom si na chviličku sednu, jděte, doženu vás...

"Ale nebudeš spát, že ne?"
"Néé..."
"Ok."

Ok.
... Počkat, on si myslel, že to myslím vážně? Tyjo, oni jsou už támhle dole! Safra... To si asi vážně nemám zdřímnout, že? Krucipísek...
A ke všemu to bylo z kopce, takže nebyl žádný důvod kluky nedoběhnout. Teda kromě toho bolavého nártu a puchýře na malíčku, ale po těch dvaceti hodinách už jsem se s tím docela sžila, že by to byla fakt hodně nevěrohodná výmluva. Takže běžím.

Pak tam byly odrazky a další sešup dolů. Chvíli jsem si vyklusávala za klukama, až mě to přestalo bavit a s poznámkou, že dole počkám, jsem se vrhla vpřed. Nevydrželo mi to dlouho, cesta se trochu narovnala, že už by kromě gravitace bylo potřeba zapojit i svaly, a navíc byly ty odrazky na stromech oboustranné, z divného materiálu a nezvykle vysoko.

Počkala jsem na kluky, zeptala se, jestli jim to nepřijde divné, oni kývli, že přijde, a pokračovali jsme po nich dál. Co taky dělat, žejo. Do Kysuckého Nového Mesta nás to svede určitě a tam se už uvidí.

Vylezli jsme nakonec o necelý kilometr jinde, vlastně jen kousek od nádraží, z něhož jsem šla v pátek, a i když už to bylo ryzí utrpení, blízkost cíle to dostatečně kompenzovala.

A pak jsme byli v cíli, a to bylo fajn.

Ačkoliv mi chyběla jedna kontrola, ocitla jsem se ve výsledcích a dostala jsem diplom. Nemám z toho úplně dobrý pocit, ale jsem šťastná jak blecha - přeberte si to.

Pochod jako celek se mi líbil velice. Jediná krize byla čistě psychická a obstála jsem se ctí, i když jsem moc nevěřila, že ji překonám. Svaly ani klouby mě nebolely žádné. Až si pořídím pořádné boty, věřím, že nastane ještě velký prostor ke zlepšení. (Ono kdyby mi někdo řekl 'vyjmenuj deset částí nohy od kotníku dolů', zůstala bych zírat jak puk. Kdyby mi někdo ale řekl 'co tě bolí?', dala bych jich z fleku třicet.)

Moc se mi líbila trasa, perfektní byla organizace a spokojená jsem byla i s občerstvovačkami. (Smutný byl jenom okamžik, kdy jsem v cíli pochopila, že ať tu vodu ve sprše nechám odtékat jakkoliv dlouho, teplejší nepoteče, a pak jsem stála pod proudem vlažné vody, klepala se zimou a odmítala vylézt, protože v místnosti byla zima ještě větší.) 

Se všemi, s kým jsem šla, se mi šlo skvěle, a samozřejmě velký dík Mirovi i Slavovi, že na mě čekali i v kopcích, kde mě mohli velice snadno nechat za sebou.

Jaj, to to bylo dobrý!

 

 

Kysucká stovka 2013
Všetkým účastníkom 3.ročníka diaľkového turistického pochodu KYSUCKÁ STOVKA ďakujeme za úžasné výkony, ktoré ste podali na trase.
O rok dovidenia.
 
 Jana Petrovská: ..dokonca aj my, čo sme až tak úžasné výkony nepodali, ďakujeme moc organizátorom - bolo super, užili sme si to..
 
 Pavel Slls: Děkuji organizátorům za super zážitek a skvělou organizaci! Označení trasy dle mě perfektní!! Jsem plný dojmů a zážitků, nezapomenu na seběh z Mičekovců do Neslušy, to byl opravdu parádní úsek a s Honzou Gajdošem jsme si ho náležitě užili Tak snad zase příští rok!!
 
Jan Pristach: To my ďakujeme, Roman!!! Až sa mi nechce veriť, že z pôvodne zamýšľanej súkromnej akcie pre malú skupinku nadšencov, sa už pri prvom ročníku stala za 2 týždne na kolene zbúchaná solídna stovka a tento víkend takmer veľkolepá akcia, do ktorej sa mi zdalo, že bola organizátorsky zapojená polovica Kys.Nov.Mesta. Chceme viac takýchto pre vec zapálených organizátorov na SK! S Radom a Slavom ste u nás v prvej lajne, stará garda s 2x50 a PŠPCH môže ísť na školenie. Ešte raz klobúk dole a dííky!

Jan Suchomel: Jak píše Johnny, byla to fakt velká a perfektně zorganizovaná akce. Taky mě příjemně překvapilo kolik lidí došlo do cíle. Loni to skoro všichni vzdali a letos, když to bylo podstatně delší a těžší, tak se doplazilo tolik lidí. Je vidět, že se naše stovkařské stádo za ten rok pořádně vytříbilo a zocelilo.
 
József Verőcei(HUN): Rád by som vám poďakoval za organizovanie KYSS. Zatiaľ to bol môj najťažší diaľkový pochod. Ja sa zase budúci rok!
Na konci guláš bol dokonalý! :o)
 
Slavo Glesk: Hoci ako tohtoročný absentér, ale znalec miestnej "kysuckej turistickej základne", na základe aktuálnych ohlasov som úprimne rád, že sa tento ročník rozrástol "organizačný tím" KYS100. V minulosti ma trocha mrzelo, že hoci viem že turistický klub KNM je veľmi rozvrstvený a je na kvalitatívne vysokej úrovni ( nedávno zvládli výborne slovenský zimný zraz turistov a to neni sranda žiadna ) nemal Roman k dispozícii dostatočný support, čo je u takto ťažkej stovky viac ako nevyhnutné a robiť to na kolene je viac menej rituálna samovražda.-) Tiež ako poznám kysuckých turistov, bude to už len lepšie a lepšie (nemýliť si s Olafovím pojmom" dlhšie a dlhšie ") a Romanovi ako prejav uznania zabezpečím na Lazovke trocha menej slniečka-))
 
 

Michal Kolář - Olomouc

Kysucká stovka napodruhé

Rok se s rokem sešel a jako druh závod CS 1000 je tu Kysucká stovka. Loni to nedopadlo moc dobře – skončil jsem na cca 90 km v Čadci s vymknutým kolenem. Nyní jsem měl naběháno pro mě slušný počet km a také zvládnuté Brtnické ledopády. Cesta začala v Olomouci, kde jsem nabral na nádraží kámoše Martina Bence ze Šumperka. V Hranicích jsme přesedli do druhého auta a s kámoškou za volantem a dalším kámošem Pavlem Pěničkou vyrazil vstříc horám na Kysucích. Střídáme se za volantem a místo spánku si povídáme o všem možném. V Turzovce dostáváme chutné jídlo a už jedeme na start do Kysuckého Nového Mesta.  Setkáváme se tu s posledním členem naší takové nějaké čtveřice s Honzou Gajdošem.

 

Prezentujeme se na nádraží, kde dostáváme itenerář, a igelitku s šátkem od Garminu. Pěkné. Přesouváme se ke sportovní hale, kde si ukládáme věci, posloucháme poslední rady před startem a v 22:00 vyrážíme z Radoli. Start je svižný, ale jedu s své a tak mi kolegové brzo mizí z dohledu. Stoupám ke kapličce mezi Vretenami a pak dolů do Snežnice. Po průchodu vesnicí první kontrola. Popobíhám dál cesta zatím v pohodě držím se červené značky a lidí okolo mě. Kousek nad kapličkou nad Kotrčinou Lúčkou jsem uklouzl a trochu spadl. Vyvedlo mě to z míry a hlavně jsem se docela zašpinil od bláta. Co se ale dá dělat. Makám dál. Přichází sedlo Žiarce a Pod Magurou a výstup na Maguru. Potkávám Martina a spolu jdeme až na občerstvovačku do Horného Vadičova – myslel jsem, že se jako vloni trochu ohřeju u krbu, ale letos je kontrola venku na parkovišti.

Výstup na Ladonhoru je náročný a já po cestě na Holý vrch skoro usínám. Moc se to nehodí, chodník se nebezpečně klikatí na hřebeni a jeden špatný krok může znamenat konec. Při seběhu k rozcestníku Pod Polanu se z toho dostávám a pokračuji po žluté značce podél Sten. Noc skončila a je tu den. Opírám se do kopců a dolů běžím co to jde. Tenhle úsek si pěkně užívám.

Sebíhám do Klubiny a pokračuji po asfaltce do Starej Bystrice. Volám domů, že jsem v pohodě a jak to jde. Na náměstí občerstvovací stanice, potom otočka na Bobovci a po doplnění vody už stoupám na Velkou Raču. Pro mě asi nejnáročnější úsek. Sníh je hluboký a v prošlapaných stopách mě to nutí zvedat nohy pěkně vysoko. Několikrát padám, ale vrchol už je tu. Seběh k stanici horské služby a pak dál na žlutou značku a po asfaltce do Oščadnice. Po cestě ošetřuji puchýř a znovu běžím co to jde.

V penzioně Gajduš potkávám Pavla a Honzu – z Ladonhory běží spolu. Ihned vyrážím dál. Kluci mě po chvilce předhání, ale já si jedu své. Seběh na nádraží do Ošadnice. Slunko zapadlo a je tu další noc. Stoupám svahem kamsi do tmy. Řídím se podle GPS. nekonečná cesta končí v Kýčere a odtud dál do Čadci. Další seběh, při kterém spatřuji UFO nad lesem. Jsem už vcelku unaven a tak mi ty světla nad lesem přišla jako létající talíř. V Čadci stoupám k hotelu Husárik a po cestě míjím kontrolu, takže se musím z kopce vracet zpět. Asi stěžejní okamžik, vzalo mi to trocha sil, i když si na kontrole chvilku odpočinu cítím se dost unaven. Dále po červené. Přes pár kopečků se dostávám k rozhledně na Zákopčí. Několikrát se musím doslova přemlouvat k dalšímu postupu. Jednoduše další krize.

Na rozhledně se snažím spočítat funkční okna a raději si fotím tabuli na stěně. Dál přes Petránky na žlutou a seběh dolů do Nesluši. Nohy dost bolí a je tu nový den. Po asfaltu ve vesnici se dostávám k poslední občerstvovačce. Je mi již jasné, že to do 32 hodin nestihnu. Aspoň kluci předemnou to dají. Stoupám okolo cintorína po zelené do Majtánek a přes Tábor s poslední kontrolou dolů do Kysuckého Nového Mesta. Asfaltka mi dává zabrat – nohy bolí, ale je to pár posledních kilometrů. V cíli mě vítá jak kámoš Martin, tak hlavní organizátor Roman.

Dávám si sprchu, vynikající guláš a balím věci na cestu domů. Pavel s Honzou to dali za 30:31 hod. Hodně dobré. Já si došel pro čas 35:02 s tím, že jsem ve finále měl na GPS 132 km a převýšení 5853 metrů. Po chvilce klidu se nakládáme do auta a vyrážíme na cestu přes Turzovku k domovu.

Chtěl bych pogratulovat vítězům a také poděkovat organizátorům za přípravu. Značení bylo pro mě úplně v pohodě. Takže gratuluji a díky, za rok zase na Kysuce.

Suma sumárum: 132 km s 5853m převýšením za 35:02 hod. Průměrná rychlost 3,8km/hod. Rychlost pohybu 4,4 km/ hod. Čas pohybu 29:46 hod /čas zastávek 5:16 hod.

 

 

Zbyněk Bajtek - Kysucká stovka

Registrácia na stanici v Kysuckom Novom Meste. Zvedavé oči, bežcov, chrtov aj turistov, temné osvetlenie staničnej putiky a posedávanie pri pivku, kým sa pozbiera celá skupina registrovaných bláznov. Ej fajná to putika kde sme sa registrovali a pivo tu tiež nie je drahé, dám si jedno – dve predštartovné neublíži..Posledné debaty so starými známymi a aj s tými novými od piva s pred pár minút.(Z.B.)DCIM100GOPRO Presun do športovej haly, hektické zbalenie vecí do batôžka, posledné pokyny a presun na štart, kde nám starosta KnM vlial do duše trochu z krásneho kraja a histórie. Rozbiehali sme sa nesmelo, pomaličky smerom k zdolaniu kysuckého šialenstva.To balenie bolo naozaj hektické ale napriek tomu sme aj s ploskačky  stihli čo – to okoštovať. Len dúfame, že sme na nič nezabudli, ale ako hovorí klasik “čo nemám, to nepotrebujem”. DCIM100GOPRO

Noc sme prežili veľmi dobre, žiadne krízy, žiadne blúdenie. Ľadonhoru, ten strašiak KS, sme nakoniec zdolali veľmi plynulo, nenáhlivým stúpaním, kde snehu ešte bolo v znesiteľnom množstve. Počas noci sa k nám spočiatku pridal Pavel, ktorý to s nami vydržal až po Starú Bystricu, odkiaľ bežal s rýchlejším Honzom.  DCIM100GOPRO Ranné rozvidnievanie neprinieslo veľa slnka, ale denné svetlo pôsobilo blahodárne, i keď odteraz sme kysucké kopce nielen šľapali, my sme ich už mali možnosť aj vidieť, stúpanie, ktoré nekončí vrcholom, lebo vždy sa nájde ešte „kúsok“ na prekonanie. Časti, kde namiesto bieleho svinstva, bol rozbahnený chodník,  prinášal úľavu pre vynaťahované nohy a možnosť rozbehnúť sa, zmeniť spôsob dopadu nôh a natiahnuť iné partie. Toho blata a vody bolo naozaj požehnane a niektoré cesty skôr pripomínali tankodrom. Obzvlášť zvážnice po ťažbe dreva, pripomínali rozbahnené Niagáry. DCIM100GOPRO Pred borcami, ktorí prešľapávali cez 40 a viac centimetrové vrstvy snehu skladám klobúk, ba čo viac, aj skalp keby sa dalo. Úžasný výkon.  DCIM100GOPRO My sme už išli vyšľapanou cestou, ktorá miestami pripomínala beh cez pneumatiky, inokedy pády do tajných kysuckých močarísk pod vrstvou bieleho, mokrého bieleho svinstva (ešte bude dlho trvať, kým si pod slovom sneh, opäť predstavím celú krásu zimy v jej nevinnom bielom šate) zatiaľ ostáva pre mňa sneh, len bezútešná spomienka.DCIM100GOPRO ????????????? Stará Bystrica, výstup na rozhľadňu, a potom už len masaker. Najťažší úsek, ktorý so mnou pekne zamával. Nekonečné stúpanie a pochod hlbokými stopami v snehu, vyčerpanosť a hlad nás sprevádzalna Veľkú Raču. Slnko krásne svietilo a hrialo, tento úsek sme absolvovali v kombinácii dlhé a krátke tričko. Fotiek z ukážkového dňa na Kysuciach nemáme, lebo na fotenie som  sa po nekonečnom stúpaní na VR nenaladila. Kontrola u horskáčov, ma utvrdila v stále vedúcej pozícii medzi ženskými preborníčkami.  Byť vo vedení je zodpovedná úloha,  ale vyčerapaný organizmus  kašľala na posty, žiadalo sa mu „natankovať“ a doplniť zásoby. Pohodlne sme sa usadili v chate pri vleku, nechali sme si spraviť polievku, vyprážaný syr a rozčapovať pivká – vzpruha nám zachránila život. Tak táto časť bolo skutočne fajná, začalo to pekným stúpaním zo Starej Bystrice aby to pokračovalo snehom vyše kolien až na Veľkú Raču. Ísť to ako prvý a a prešlapávať stopu tak asi v Oščadnici končím. Ale pivo a teplé jedlo robia zázraky a osobne, by som sa na rok prihovoril za kontrolu hore v niektorej z reštaurácii. DCIM100GOPRODCIM100GOPROOd Rače klesanie do Oščadnice. Vyťažené územia pripomínali bezútešnú spustnutú mesačnú krajinu. Škoda, toho krásneho kraja. Z Oščadnice, sme už išli opäť za tmy. Čakalo nás ešte niekoľko kontrôl, a odhodlanie pretek dokončiť nás neopúšťal. Druhá noc, spánkový deficit, prechodené/prebrodené kilometre, mikrospánky a halucinácie, označím za najkrajšiu a najsilnejšiu časť preteku. Halucinácie ma miatli, nie obrazy, ktoré som videla, ale prestávala som veriť, v to čo počujem, čo sme povedali, bolo naozaj povedané, alebo som si sama prehrala časť rozhovoru, doplnila dialógové sentencie spolupochodujúcich a upravené „záznamy“ vytvárali nové otázniky. V prepracovanom itinerári som sa začala strácať, nedokázala som pochopiť prečítaný text. Nebola som schopná pospájať súvislosti. Spánok, ma ťahal do priepasti temnoty. Našťastie môj najdrahší, mi nedal do temnoty prepadnúť, rozbehol ma a spolu sme došli po 31:10 do cieľa. Kým sme boli v horách, myslela, som na spacák, ako sa v cieli zložím a trochu sa prespím. No odolať pivu v spoločnosti dokončivších spolu „bežcov“ sa nedalo. Počúvať a zdielať dojmy, z toho najťažšieho čo na Slovensku v tejto kategórii máme.Tak pod tieto vety sa kľudne podpíšem, zatiaľ som si pri žiadnom inom preteku nemusel siahnuť tak hlboko ako pri tomto.Jeden tu veľmi rýchlo opustí svoju zónu komfortu a začne si ju viac než dostatočne rozširovať.  Super bolo že sa k nám v Oščadnici pridal Dano s ktorým sme sa vzájomne ťahali až do cieľa..  

DCIM100GOPRO

Ďakujem Romanovi a celému organizačnému aparátu, živým kontrolám a blahoželám všetkým, čo tým bielym kysuckým peklom prešli s nami. Bolo to super. Kysuce sú nádherný kraj, len ho prosím nenechajte vyťažiť a spustošiť.

Tiež ďakujem všetkým organizátorom zapáleným pre takýto “podnik” Uvidíme či sa uvidíme zase o rok.. ;)

 

Ján Pristach - KYSUCKÁ STOVKA 2013 - report


Sú chvíle, ktoré sa nezmazateľne vryjú človeku do pamäte a ktoré si zaslúžia byť aj zvečnené na pergamene LCD obrazovky. Moja takáto chvíľa trvala 27 a pol hodiny, naplánoval ju Roman Minarovič a volala sa Kysucká stovka 2013. 
Je 8.3. pár minút pred 22.00 a za bývalého režimu by som na počesť nežnejšieho pohlavia, už asi aj pomaly v teple domova triezvel. Doba sa zmenila, takže teraz stojím nabudený v obci Radoľa na štarte svojej tretej Kys.stovky a s prekvapením konštatujem, že je tu tiež relatívne teplo. A bude aj horúco! Je odštartované a so smútkom v očiach nechávam rýchle gazely bežať vpred. Tréning pred Kysucami, vďaka zlému nášľapu v snehu a boľavému členku, nebol práve najideálnejší a tomu prispôsobujem aj vcelku "mierne" tempo. Na zľadovatelej poľnej cykloceste uroním slzu za návlekmi s hrotmi, odpočívajúcimi v telocvični na dne batoha a snažím sa spolu s Vladom došmýkať sa na vrchol sedla. Darí sa nám, cesta sa zvažuje do Snežnice, nie je tam ľad a ja zrazu zabúdam na ešte nedávno boliaci členok a s inštinktom lovca letím dole. Za dedinou už do jemného kopca spomalím, počkám na Vlada a valíme k prvej živej kontrole v Zástraní. Za ňou sa dostávame na známy červený úsek a tu začína pravý hardcore. Blato, bahno, voda, mokrý sneh plytký, mokrý sneh hlboký, nech sa páči, vyberte si z našej ponuky, stačí prejsť pár metrov bokom a namiesto bahna sa dá ísť v ťažkom mokrom snehu. No paráda. Hrubé vrstvy modrej Indulony na teniskách postupne vzdávajú tento nerovný boj a na 20.kilometri môžem skonštatovať, že som úplne premočený. Utešuje ma ale fakt, že do cieľa je už len 100 km. No čo, bojujme ďalej, stovky sa kvôli takýmto malichernostiam nevzdávajú. Na lúke pred stúpaním na Maguru zrazu začujem za sebou riadnu šupu, otočím sa a s hrôzou zisťujem, že Vlado sa tam vyvaľuje ako arabský šejk na brehu Mŕtveho mora. Keď si to do sýtosti užije, pozviecha sa a vraví, že skočil do nejakej jamy a nepríjemne si natiahol lýtko. Je to ale starý a skúsený harcovník a verím, že to rozchodí. Čas bohužiaľ ukáže, že som sa mýlil. Konečne sa dostávame do sedla nad Melišovcami a ja sa teším na asfaltový zbeh po modrej do H.Vadičova. Ale čo to? Asfalt niekto zamenil za rýchlokorčuliarsku dráhu s takmer dokonale hladkým povrchom. Z behu sa stáva opatrné cupkanie, takzvaný Geisha Style a tak sa teším aspoň na vyhriaty bufet a kontrolu. Ale čo to? V bufete sa nesvieti a čaká nás iba auto s otvorenou náručou kufra a občerstvením. Nevadí, sme bojovníci, zohrejeme sa...v duchu prechádzam trasu...hm, niekde neskôr. Nalievam sa čajom, colou, dopĺňam vodu do camelbagu a poďme sa popasovať s kráľovnou pochodu Ľadonhorou. Vlado vraví, že lýtko pobolieva, ale pokračuje. Ja vyťahujem do boja zbraň najťažšieho kalibru, mp3-ku a v nej metalové kopáky na udávanie správneho tempa. Vlado mi vtedy trocha odbehne a keď ho neskôr vidím v polovici kopca stáť a čakať, tuším zlú novinu. Áno, vletel zas do nejakej snehovej diery medzi konáre zranenou nohou a dokonal tak dielo skazy. Rozlúčime sa, otáča sa a schádza späť do Vadičova a mňa neviem prečo napadá názov počítačovej hry "Alone in the dark". No nič, bolo aj horšie, aj keď si nespomínam kedy a pasujem sa ďalej s kráľovnou. Vďaka neprepísknutému tempu na začiatku pochodu to ale vypadá na moje hladké víťazstvo. Zrazu pred sebou uvidím čelovku a poteším sa. Je to Honza z Holomóca a práve zažíva opačné pocity ako ja. Škoda, týmto tempom ísť nemôžem, hrozí umrznutie na vrchole hrebeňa a tak si trasu ďalej užívam iba v svojej spoločnosti. Pri zbehu ku kontrole Pod Poľanou si strihnem salto ako keby od detstva trénujem v Cirque du soleil, našťastie sa to obíde bez zranenia, nie však bez pohanských nadávok. Niekde na Skríželnom začína svitať a to (plus gumové cukríky) mi vleje do žíl nové sily a pustím sa bežať. Pod Obelcom si spomeniem na žartovné slová organizátorov o prebudenej medvedici v tejto lokalite, zrazu mi až také vtipné neprichádzajú a bežím ešte rýchlejšie. V mysli sa mi premieta nedávny silvestrovský zážitok, keď vyplašený medveď prefrčal 2 metre povedľa a nie...dnes také zažiť nechcem!!! Mám iné starosti. Trebárs také, že vletím pod snehom do ľadovej vody až po členky a ďalšie nadávky sa rozliehajú zahmleným kysuckým ránom. Ešte pred klesaním do Klubiny predbieham punkerov, ktorí si uťahujú z mojich Barbie tenisiek. No, môžem za to, že mám malú nohu a musím nakupovať Women veľkosti?! Tam niekde mi dochádza aj voda a začínajú mi neprijemne puchnúť prsty na rukách. Už aby som bol v Starej Bystrici na kontrole. Je to tu, lejem do seba hektolitre čaju, ale až po ubezpečení kontroly, že majú dosť aj pre tých za mnou, nechávam im strážiť vak a vyzbrojený iba Pikaom a muzikou idem navštíviť nedobrovoľne rozhľadňu na Bobovci. Pred stúpaním stretávam vedúcu šesticu, hmm, myslel som, že sú už niekde na Rači. Žartujú, že ich mám dobehnúť...ok chlapci, pokúsim sa. Pri zbehu z Bobovca nepochopiteľne odbočím moc vľavo a zrazu zisťujem, že som si tak pol kilometra nadbehol. Napodiv ma to nerozhádže a vraciam sa ku kontrole plný elánu a v ústrety druhej polovici trate. Pri výstupe na Veľkú Raču s pribúdajúcim snehom začínam obdivovať chalanov vpredu, čo za námahu musia v tom hlbokom snehu vynakladať a začínam podvedome makať, čo to dá, aby som im, v prípade, že ich dobehnem, pomohol s prešľapávaním. Na Malej Rači ich už síce vidím pred sebou, ale som už tak odpálený, že nemám síl ich dobehnúť. Podarí sa mi to až na kontrole u Horskej služby, ale vzápätí mi znova ľahko odbiehajú a ja si zažívam prvú krízu. Horko-ťažko doklušem do penziónu v Oščadnici na ďalšiu kontrolu a tu sa rozhodujem pre nepovolený, ale osvedčený doping, pollitrový čaj s deckou rumu a za tým ešte Plzeň na zavodnenie. Dopĺňam aj vodu, vyrážam a ani neviem ako, sa ocitám na Kalinovom vrchu. Doping funguje, spievam si, poskakujem, svet je gombička, mám radosť z toho, že sa šmýkam na blate. Kde je ďalšia krčma? Krásne to ubieha, Kýčera, Čadca, Husárik, zotmelo sa, vyťahujem čelovku a zrazu na mňa doľahne samota a depresia, výstup na Chotárny kopec je nekonečný a od Blažkovej hmla ako mlieko. Nevidím ani na stopy a musím sa zohýbať, aby som dosvietil na zem, začína sa mi driemať, následkom čoho výrazne spomaľujem, následkom čoho mi zostáva slušná kosa. Umrznem tu, napadá mi miestami, často nemám stopu a neviem, či idem dobre, ešte že mám gps a občas to prekontrolujem. A je to tu! Vedľa kríkov stojí babka s nošou na drevo a láme konáriky. Zbláznila sa alebo som sa zbláznil ja? Hýbe sa, tak to nebudú halucinácie...nie, je to iba tmavý fľak pôdy na snehu. O chvíľu stádo diviakov, asi 5 - 6 kusov, ale prečo neutekajú, keď na nich svietim? Ďalšia haluška! Po pár takýchto výjavoch už iba tipujem, čo za predmety mi to vyskladáva postavy ľudí, zvery, nákladné autá. Hlava mi stále padá pod návalom mikrospánkov a zrazu na mňa niečo vyskočí z trávy a priamo do tváre. Odskočím meter nazad a dopáli mi, že už sa mi aj sníva. Tak to tu ešte za 15 rokov mojej stovkárskej kariéry nebolo. Spal som už za jazdy mnohokrát, ale sny? O chvíľu sa už rozprávam doma s manželkou, odpovedám jej a môj vlastný hlas v tme ma preberie z ďalšieho sna. Kurva, toto nie je dobré, kde je Nesluša???!!! Hmla ustupuje, padám dole do dediny, je mi už teplejšie, takže dnes predsa len nezmrznem. Konečne zbieham do dediny a v pomätení rozumu mi ani nenapadne mrknúť do propozícií a vidiac v kopci pred sebou dve čelovky ako pomaly stúpajú, pokračujem po žltej do kopca. Na konci dediny mi dopne, že žiadne čelovky nikdy neexistovali a zbieham späť k smerovníku. Tam vidím ako zhora zbiehajú dve postavy (sakra, niekto ma dobehol, ale aspoň to už bude do cieľa veselšie), jedna má čelovku druhá nie a vyberú sa mojim smerom. Keď ale vidia, že sa vraciam, zostanú stáť, otočia sa k sebe, niečo si povedia, zvrtnú sa na opätku a odchádzajú správnym smerom. Pridám do kroku, aby som ich dobehol, ale v sekunde sa rozplynú a ja prichádzam k zaparkovanému autu, v ktorého laku sa odráža moja vlastná čelovka. Zúfalstvo naberá obrie rozmery, som už v dedine alebo aj tá sa mi iba zdá? Neverím už ani papieru s propozíciami, vyťahujem telefón a volám Romanovi, kdeže je tá s*urvená škola (pardón detičky) s kontrolou? Usmernený sa tam dovlečiem, nalejem do seba dva poháre čaju a okamžite ľahám na drevenú lavičku a prosím organizátorov, nech ma po 10 minútach zobudia. Pýtajú sa, či to stačí, moja odpoveď je - musí! Po zobudení do stiahnutého žalúdka natlačím nasilu dve tyčinky a polovicu abecedy (B, C, Ca, Mg, Zn), poriadne to zapijem a ide sa! Vybehnem zo školy, mikrospánky sú fuč, halušky sú fuč, do kopca dokonca klušem, nohy nebolia, cítim sa ako keď som vybehol deň nazad z Radole. Rýchlo a zbesilo mi vydrží až do KNM, v športovej hale ma víta Roman a spol., som šťastný, vyše hodiny s nimi kecám, ani mi nedochádza, že nohy mám stále prirastené v premočených teniskách, na spánok ani nepomyslím. Kysucké martýrium, tak tomu odvtedy hovorím, mi otvorilo nové nepoznané obzory v prekonávaní samého seba a sám neviem prečo, ale rád si to zopakujem aj o rok ;-)).

 

 

Patrik Hrotek - člen víťaznej skupiny 
 
 Keď som zbadal Kysuckú 100-ku na internete a termín konania som sa strašne tešil na sneh, brodenie a podobne. Aj sa mi to splnilo. Ale vo väčšom množstve:) Behávam dlhšie trate po horách a po väčšine (čo neni dobré) sám. A toto bola pre mňa druhý organizovaný pochod v živote. Prvý bol z NR do Handlovej ale tento Kysucký by som definoval tak ako Dve Ponitrianske stovky keď vykrátim dvoma... Siahol som si na vlastné dno, keď takmer od 40tého km som šiel s krízou. Najprv mi odišli chodidlá keď sa premočili - zamrzli - usušili a stále dokola, až im to nejak začalo vadiť. Potom mi blúznila moja polopracujúca psychika a v 100 kilometri mi na totálku odišlo pravé stehno (po 10 minútovom sedení) - totálne stuhlo a dostalo sa do normálu asi 3 dni po K100 :)) .. Ďakujem za cestu autom z BN do KNM (ešte sa musíme vyrovnať), ďakujem ďalším piatim ktorý ma ťahali a s ních štyrom ktorý ma vážne dotiahli :) A organizátorom - boli ku mne fakt dobrý, a ochotný mi pomôcť čo najviac pred, počas ale aj po pochode. Ďíki všetkým. Vidíme sa nabudúce.
 
 

 

 

Kysucká stovka 2012

Ján Pristach - Bánovce nad Bebravou

Tak takto vynaťahované šľachy okolo členkov zo šlapania v 

 
snehu som ešte nemal. Aj psychika dostala zabrať, chvíľu som 
 
 
sa dokonca pohrával s myšlienkou, že to zabalím (vyliečil ma z 
 
toho až pollitrový čaj a decový rum na V.Rači). Najúnavnejšia 
 
100-vka mojej skromnej zbierky!

 

Peter Doležal - Liptovský Peter

Fantasticky zazitok...to biele nechutne svinstvo uz nechcem ani vidiet..

jedine co ma tesi je to,ze som predbehol Slava (toho predehol uplne kazdy) a ze som porazil minulorocneho vitaza :D

 

Jan Suchomel

No, bylo to trosku brutalnejsi. :)) Hodne lidi vzdalo na 80km,

 
asi hlavne kvuli predstave, ze by se zbylych 35km meli borit
 
 ve snehu rychlosti 3km/h. Me v tomhle sourani nastesti
 
 psychicky zocelil Olaf na letosnim 5BV. :D V psychicke
 
 odolnosti vsechna cest Madarum, jejich procento
 
uspesnosti je daleko nad cs prumerem.
 
 
Jinak trasa moc pekna, takova NahoruDoluOlafovska
 
znaceni faborky bylo vsude, kde bylo potreba. Pocasi
 
vyslo taky paradne. Moc dekuju Romanovi za super zazitek
 
a perfektni organizaci. Nasadil latku poradne vysoko, jsem
 
zvedav co na to Letecka a Banovska..:)

Tesim se na dalsi rocnik.

 

 

Michal Kolář - Olomouc

Kysucká stovka

Tuto akci jsem do svého kalendáře zařadil s jedním bráchou, jako přípravu na další běžeckou sezónu. Trénink a přípravu jsme moc nelámali přes koleno a také to tak podle toho dopadlo.

Vyrazil jsem z Olomouce ještě s jednou kamarádkou, která v Ol studuje a pochází ze Slovenska, takže jela domů na víkend. Bráchu jsem nabral v Hranicích. Nabrali jsme trošku zpoždění, ale díky dostatečné časové rezervě bylo vše v pohodě. V Turzovce jsme u kamarádky spořádali hromadu těstovin a mohly vyrazit do Kysuckého Nového Města.

Registrace v poklidu na nádraží, poté poslední oddych, chystání věcí a už se vyráželo na start. Poslední úpravy výstroje – zjišťujeme že máme asi největší batohy ze všech závodníků a už se šlape. Brácha mi zmizel z očí po první zastávce. Až později jsem se dozvěděl, že se držel kousek za čelem na nějaké 6. příčce. Byli jsme tak domluveni – nebudeme na sebe čekat, půjdeme každý za sebe. Noční část byla jakž-takž v poklidu. Dva kufry – jeden s Maďary druhý po náročném výstupu na Ladonhorou na její druhé straně. Zde se mi značka ztratila, a i když jsem se držel stop, nebylo to dobře. Následně jsem musel stoupat náročným svahem zpět na značku. V noci jsem stihl ještě jednu občerstvovačku a to před již zmiňovanou Ladonhorou.

Svítat začalo na hřebeni v okolí Holého vrchu a v sedle Pod Polanou bylo již vidět úplně. První zprávy z domova a následný telefonát mě povzbudili natolik, že jsem většinu trasy do Klubiny proběhl, až na prudké stoupání, kterých po trase bylo několik. Cesta po asfaltu a následné stoupání na rozhlednu nad Starou Bystricou mi vzalo něco ze sil, tak se další občerstvovačka na náměstí v Bystrici hodila. Při dlouhém stoupání na vrchol Velké Rači, jsem si začínal propočítávat, jak jsem na tom s časem a jestli mi to vyjde do limitu 32 hodin – vše zatím vypadalo dobře. Velká Rača mi dala dosti zabrat, byla již znát únava a při seběhu na stanici horské služby jsem si nějak zvrtl koleno. V jedné chatě jsem si doplniv vodu, koleno ovázal obinadlem a pokračoval dál. Seběh do Čadci byl pěkný, ale i tak náročný. Poslední kontrola kterou jsem bral byla v Oščadnici na nádraží. Zde jsem chvilku hledal trasu a poté pro únavu chvilku odpočíval. To byla chyba. Začalo mě všechno bolet, ztuhly mi svaly, padla na mě únava a jakoby došla motivace – to byl konec.

Ještě s jedním závodníkem jsme se rozhodli jít na vlak do Nového Města. Hodná Blanche mi na mobil poslala čas odjezdu a tak jsme se mohli vydat hledat nádraží. Nakonec jsme je našli, i když nám to dalo zabrat. Stejný vlak nakonec chytil i brácha, který taktéž skončil. Následovalo předání průvodek v klubovně, cesta autem přes Čadcu, kde nás brali policisté, ubytování v Turzovce a dlouho očekávaný spánek.

Ráno jsem se nemohl skoro pohnout. Opruzeniny pálili, nohy a hlavně koleno dost bolely. Po obědě jsme vyrazili domů. Cesta nezáživná, únavná ale při povídání s bráchou a kamrádkou poklidná. Dorazili jsme v pořádku domů a to je hlavní.

Pro mě to byl nejnáročnější závod, kterého jsem se kdy zúčastnil. Sníh byl naštěstí zmrzlý tak jsem se propadal jen v převějích a v místech kde tál. O mnoho náročnější závod než absolvovaný Špacír 2010 a B7 2011. Chce to lepší přípravu a vhodnější volbu věcí na závod. Na trati jsem strávil nějakých 24 hodin a za tu dobu ušel 65,4 km a  uběhl 21,2 km. Náročné podmínky tohoto závodu mě dostaly na kolena a já vím že tam na Kysucích v těch kopcích mám rozdělanou jednu práci, ke které se doufám již příští rok vrátím.

Koleno mě bolet nepřestalo i přes den volna, tak jsem dnes navštívil lékaře a ten došel k zjištění, že můj výkon odnesli minimálně vazy a za deset dní se uvidí jak na tom budou menisky. Takže uvidíme…

 

  •