Eliška Majorová: 125 km s pěti a půl kilometry převýšení za 30 hodin a 21 minut. Z osmdesáti startujících dokončilo šedesát šest, já jsem byla sedmá žena a spolu se Slavem a Mirem padesátá pátá v celkovém pořadí.

Registrace, připravit si batůžek na trasu, pak jsme se přesunuli do velké tělocvičny, Roman ještě u mapy vysvětlil trasu a pak už jsme se přesouvali hromadně přes město na start. Venku byla zima a trochu foukalo, takže byla ještě větší zima, přesto bylo jasné, že mikina i bunda byly hodně nadceněné, a tak jsem ještě při třiceti sekundách do startu jednu vrstvu svlékala.

Katku jsem pak bohužel ztratila definitivně zanedlouho. Zastavila jsem u kapličky, abych si sundala i bundu, a protože se dál pokračovalo klesáním, rozeběhla jsem se. Lidí jsem tam minula spoustu, Katka byla někde mezi nimi a potkala jsem ji pak už jenom jednou před stoupáním na Ľadonhoru.

S tím sbíháním kopců to bylo zajímavé, že jsem schopná se o tom hádat s někým, koho jsem viděla naposledy v prosinci, a to jenom letmo. Něco ve stylu 'nebudu sbíhat asfaltky! asfalt je zlo!' - 'je to z kopce a je krátce po startu, kopce se sbíhají!'... uf. No ale prohrála jsem, takže jsem sbíhala vcelku poctivě.

V Zástranie měla být první kontrola. Tou dobou jsem šla sama, ale mapu jsem ještě příliš nepoužívala, takže jsem akorát doufala, že jdu pořád dobře. A byla tam hospoda a před ní dva lidi, přičemž jeden měl na sobě odrazku. "Vy jste kontrola?" ptám se. Chlapi se rozesmáli. Evidentně si místní štamgasti dobře užívali, že se jich na to ptá každý. (Ačkoliv Anna, která šla těsně za mnou, se na to neptala jich, ale mně. Aspoň někomu byli podezřelí.)

Kontrola byla zanedlouho, byl to osmý kilometr. Anně jsem anglicky přetlumočila, za kolik kilometrů bude další checkpoint (za dvacet), a pak jsem cestou dumala nad tím, že mě by asi nenapadlo se zeptat. Zajímavý.

Někde jsem dohnala Evu a vůbec mi teď zpětně není jasné, kde to bylo. Protože si pamatuju, že tam byl nějaký asfaltový seběh do vesnice, kde jsem předběhla několik dalších lidí, ale protože jsem si chtěla před sebou někoho nechat (pořád jsem ještě šla bez mapy), zpomalila jsem za prvními dvěma a šla za nimi v závěsu až do doby, kdy jsem si všimla, že támhle vepředu na silnici jde ještě někdo jiný... rozeběh... a ona to Eva!

Šly jsme pak nějakou dobu spolu, až se začalo hodně stoupat. Byla to lesní cesta, takže tam ani nefoukalo, a mně bylo vedro k padnutí, a to do té míry, že jsem se rozhodla kvůli tomu opravdu zastavit a sundat si zpod elasťáků podvlíkačky. Když já se tak bála zimy... Eva i všichni kolem utekli, pár kolemjdoucím za mnou jsem udělala striptýz a pak už jsem nikoho nedohnala.

Mě dohnali Maďaři a mohlo za to mé naprosté nepochopení itineráře. Protože žejo, v itineráři bylo 'Kubaščíkovci (kontrola) - BUFET', takže když jsem procházela kolem zavřené dřevěné boudy s obrovským nápisem 'bufet' a 'otvoreno', hrozně jsem začala bádat, jestli jako by tu někde neměla být ta kontrola. Pak kolem procházela skupinka chodců, tak jsem se ptala, jak to s tou kontrolou vidí oni, zjistila jsem, že to jsou Maďaři, zeptala jsem se anglicky, zjistila jsem, že oni anglicky pořádně nemluví... a protože suverénně pokračovali dál, šla jsem za nimi. O dvě stě metrů dál byla kontrola s občerstvením formou bufetu... každý má své slabší chvilky, že. Na občerstvovačce jsem si dala chleba se sádlem a čaj a vyrazila jsem vstříc stoupání na Ľadonhoru. Převýšení pět set metrů na kolika kilometrech?
 

Hned z vesnice se vyráželo loukou vzhůru. Kolem proběhl běžec směrem dolů. Jů, chrti! To je fajn, je potkat... Kolem proběhl další běžec. A další dva. A potom ještě jeden a že prý jestli jsou kluci před ním. Jací kluci, ptám se? No kluci... Protože běžel, už jsem nestihla odpovědět a stejně mi až po chvíli došlo, že je to teda asi úplné čelo, které se nahání.

Stoupala jsem pořád loukou nahoru, minula rozcestník... jestli potkávám chrty, znamená to, že je to kolečko. Kde se z něj asi odbočuje? A jaktože nemám na dohled žádnou odrazku? Ha! Letmé ohlédnutí mi dalo za pravdu - had odrazek se vinul od rozcestníku vpravo. Takže zpátky dolů a na správnou cestu. Týjo, to by bylo hodně naprd, minout tuhle odbočku, říkala jsem si. To bych nevysvětlila, proč jsem šla opačně, myslela jsem si. A určitě bych byla jediná, mi bylo jasné.

Kousek se tam stoupalo a jako celou dobu, když jsem šla nocí sama, se mi zdálo, že za sebou někoho slyším. Občas jsem se ohlédla, ale čelovka nikdy nikde, prostě nějaké sluchové halucinace, stává se mi to po tmě často. Tyjo, ale teď docela intenzivní... další ohlédnutí... běžec byl necelé dva metry za mnou. Málem jsem dostala infarkt, a to na lekání se netrpím. Uf. Uskočila jsem stranou, aby nemusel zpomalit, a dalších dvacet minut jsem dumala, co dělá tak vzadu, když je schopný vyběhnout i tenhle kopec.

Zanedlouho se sklesalo k rozcestníku, u kterého byly kontrolní lepíky a další tři lidi. Vzala jsem si lepík a nalepila si ho na kontrolní lístek, je to dobrý, i přes to zaváhání zpočátku okruhu kontroly sedí, jdu dobře...
"Kam se tohle lepí?" zeptal se jeden z kluků. Ti druzí dva už odešli.
"No na trojku, sem..."
Chodec zmateně pohlédl na svůj kontrolní lístek. Na patřičném políčku už jednu nálepku měl...
Z následného rozhovoru vyplynulo, že jsem nebyla jediná, kdo přehlédl odbočku u rozcestníku, ale že on si to narozdíl ode mě neuvědomil včas a že jde celý okruh opačně. Teda běží, jak jsem pochopila. Solidárně jsem vyslechla proud nadávek, než jsme se odebrali každý svým směrem.

Nebyl jediný. Mezi chodci v protisměru jsem mimo jiné potkala i Evu, stihla si na mě už udělat pěkný náskok.

Stoupání na Ľadonhoru bylo hrozné. Hrozně hrozné. Byla jsem úplně hin, ale strašně vysoko nade mnou pořád ještě prosvítaly lesem čelovky, a vždycky, když jsem si říkala, že to už přece nemůžou být čelovky, že to jsou hvězdy, se mi dostalo důkazu, že to čelovky být můžou.

Tak vysoko nevylezu, nenávidím kopce, někde tady umřu...

Jo a celou noc - opravdu bez výjimky - byl slyšet sýček. Nevím, jak velká teritoria tihle ptáci mají, ale muselo jich tam být víc, ačkoliv nikdy nebyli slyšet zároveň. I tak to bylo trochu depresivní, na druhou stranu mi to asociovalo Ať žijí duchové, takže se to s tou ponurostí zas až tak nepřehánělo. 

Taky se mi tam kousek od cesty mihla buď veverka bez ocasu, nebo myš, která umí šplhat po stromě. A na toho metrového (dvaceticentimetrového) slimáka (list) jsem nešlápla, i když jsem si kvůli tomu málem zpřerážela všechny končetiny.

Támhleto ale čelovka určitě není. I ta barva... to musí být Jupiter. V kolik ta mrcha vlastně zapadá? Copak je na obloze celou noc? Jestli to není Jupiter, je to Venuše, už je skoro k ránu, to už by mohla být nad obzorem. Rozhodně to není čelovka. Ani támhleto. Ani támhleto. A za chvíli asi vybouchne vesmír, protože se všechny ty hvězdy a planety hýbou. Jakoby po hřebeni...

Jako jestli se těch pět a půl kilometru převýšení bude nabírat na podobných kopcích, odpadnu ještě před půlkou, tohle prostě nezvládám.

Cestou vzhůru mě předběhlo několik lidí, kteří se ovšem na hřebeni vyvalili a začali svačit, takže jsem je předehnala zpátky. Tohle vůbec nechápu, protože byla docela kosa - když už bych si někde sedala, tak rozhodně v kopci, kde bych věděla, že se další chůzí zahřeju.

Pak už konečně byla kontrola a pak sestup, nejlepší část pochodu. Ten sestup byl totiž naprosto příšerný, prudký krpál s kameny a kořeny a občas v hlubokém listí s kameny a kořeny a obecně podmínky na zlámání nohou, a tak jsem se šourala kupředu noha nohu mine a říkala si, kam se asi poděla moje ochota běhat cokoliv. Ale ne, tohle ne... I svým tempem jsem ale dohnala nějakou dvojici, která mě pustila před sebe. A přece se nebudu před nimi tak šourat, vždyť co kdybych je brzdila a tady to zrovna docela jde, tady to pustím... a pak už jsem se do toho dostala, nechala se unášet gravitací, snažila se mít nohy na zemi co nejmíň a celé jsem to balancovala hůlkami a hádám, že moc rychlejších seběhů Ľadonhora tu noc nezažila. Jaj, to mi to sedlo!

Louka dole nad rozcestníkem byla postříbřená a ve světle čelovky vypadala úplně nadpozemsky, k tomu na obloze Štír a Měsíc a nádhera a- kurnik, to stříbro na trávě je jinovatka, auu! Klouže!

Na občerstvovačce v Kubaščíkovci (a to se skloňuje jak, jako?) jsem snědla další chleba se sádlem a vypila další čaj a vydala se dál. Teda vydala bych se, kdybych tušila kudy... Roman mě doprovodil až na dohled k odrazkám, péče o účastníky za jedna.

A dál.

Zanedlouho se už rozednívalo a dělo se tak velice fotogenicky - ta inverze! Áách!

Probudily mě hlasy někde za zatáčkou, přece se nenechám dohnat? Takže dál... hm... kudy se má jít? Poslední značku jsem viděla před chvilkou, dokonce ji mám na fotce, ale dál byly dvě cesty a značka ani na jedné z nich. No dobře, tak se teda nechám dohnat, jsem rozespalá, nebudu riskovat bloudění.

Došli mě tři kluci, zhodnotili situaci, zkoukli mapu, musíme tady doleva, je to jasný. Tak fajn, neměla jsem námitek, byla jsem úplně ztracená, tak jsem se zařadila na konec skupinky a pokorně následovala. A tak jsme sešli ze správné cesty, a protože jsme šli vážně hodně prudce z kopce, už jsme se na ni nevraceli. Navíc to byla moc zábavná cesta, toho bláta! Právě kvůli blátu a kvůli svému modelu bot 'co na botě, to v botě' jsem už dávno neměla suché ponožky, a i kdyby ano, po tomhle klesání by tak nezůstaly.

Nějakou dobu to trvalo, než jsme sešli z kopce a ocitli se úplně jinde, než jsme měli být. A navíc za řekou. Most byl naštěstí nedaleko, ačkoliv jsme ho nejprve hledali v opačném směru, a zavedl nás na cyklostezku, kterou jsme přešli a došli až na silnici mezi Klubinou a Starou Bystricí. A tam se kluci vydali doprava. Kontrola v Klubině byla doleva. Tou dobou jsem si ještě neuvědomovala, že jsme kvůli kufrování minuli kontrolu na sedlu Rovne, ale i tak bych do Klubiny šla... a tak jsem nechala kluky jít dál a sama se vydala do Klubiny.

Potkala jsem spoustu závodníků. Evu například. Chůze v protisměru jedna jedna.

Na kontrole jsem zjistila, že mi chybí lepík z Rovne a navíc při letmém pohledu do mapy jsem si tím blouděním cestu asi o dva kilometry opravdu zkrátila, ach jo. Jsem fakt pako. Na žal jsem si dala čaj a škvarkový pagáč (geniální, dá se to sehnat v Česku?) a vydala se dál, protože zpátky na hřeben se kvůli kontrole nepoškrabu.

Cestou na Bobovec jsem potkala Slava a ještě o chvíli později se připojil i Miro. Vůbec mě nenapadlo, že s nimi od té doby půjdu až do cíle.

Například když Slavo oznámil, že z kopce půjde pomalu, a tak že ho doženeme - to když já se šla podívat ještě na rozhlednu, a Miro na ni šel ještě až po mně. Prý doženeme... zpátky do Starej Bystrice jsem z kopce více méně běžela a Slavo pořád nikde. A Miro taky, toho jsem nechala za sebou. Slava jsem dostihla až na náměstí u kostela, a to jednom díky tomu, že se tam zakecal s Maďary. Ještěže tak.

Protože žejo, já kopce nahoru neumím. Snažím se je trénovat, nějaké výsledky jsou sice vidět, ale furt mě do nich předbíhají i malé děti a invalidi. Začátek stoupání na hřeben s Veľkou Račou byl pozvolný, to ještě šlo. Navíc si Slavo dělal přestávku na jídlo, kterou jsem využila na svléknutí všech zbývajících vrstev a na šoupnutí tabletky Isostaru do lahve s vodou, potud dobrý.

Pak se ale začalo stoupat přímo na vrchol a kluci začali mizet vepředu... a ještě vepřeději... a úplně nejvepřeději...

Pak na mě počkali. V tu chvíli jsem jim hrozně chtěla říct, ať se nezdržují, protože do kopce já už líp nepůjdu, jenže zároveň jsem se hrozně bála, že by dál třeba doopravdy nečekali, a strašně jsem nechtěla jít sama, a tak jsem neřekla nic.

Stejně mi zmizeli. Pak se na cestě objevil sníh, zezadu mě dohnal Tomáš, se kterým jsme se nadále míjeli až do cíle (klasicky nás předběhl a potom jsme ho potkali někde spícího), těsně pod vrcholem jsem ještě trochu zatápala, kudy dál, a byla jsem hin a hrůza.

Ale protože jsem byla na nejvyšším kopci široko daleko, pokračovalo se dál z kopce. To neokecám. Ach jo. Takže výklus dolů... děti mi uskakovaly z cesty, dospělí se na mě vlídně usmívali a sníh strašně klouzal.

A pak jsem najednou uviděla kluky. Takže ještě chvíli výklus, a když jsem je konečně dotáhla, získala jsem dobrý důvod, proč dál neběžet, i když to pořád ještě bylo z kopce. Hurá! Děkuju! A od té chvíle jsme se už nerozdělili.

Obecně si troufám říct, že jsme tvořili hodně zajímavou a dobrou trojici. Protože žejo, Slavo organizuje dvě hrozně známé slovenské stovky a dřív pochody běhal za zcela nepředstavitelné časy, Miro dogtrekuje a v létě se chystá na UTMB a já... já... mám krásnou červenou bundu a jsem holka. Jo. Prostě každý máme něco.

Každopádně tam někde se pro mě začala celá akce lámat. Ona se většina převýšení naháněla právě v části od startu až na Veľkou Raču (což já jsem nevěděla) a na mě to bylo už moc, byla jsem vyřízená, pod malíčkem se mi už od první noci tvořil a natékal puchýř a na druhé noze mě od první noci bolel nárt, co se občas ještě ozývá od Pražské stovky. No ale hlavně jsem byla fakt strašně strašně vyčerpaná a unavená a asi jsem ještě nikdy nebyla tak blízko tomu to vzdát.

Snažila jsem se i vymyslet nějaký důvod, proč pokračovat dál, a nejlepší, na co jsem přišla, bylo 'co by tomu řekli lidi', což je popravdě dost chabý. Taky to moc nefungovalo. Proč sakra bych měla jít dál, když mi v Čadce pojede vlak? Protože... hm... protože mě to baví, mám pocit, že většinou říkám? Tak jako v momentálním rozpoložení bych tenhle argument asi neobhájila. A nejhorší na tom bylo, že do cíle zbývalo ještě padesát kilometrů. Kdyby to bylo dvacet, tak neřeknu ani slovo, trpím a jdu. Nebo třicet, to bych si už sice asi trochu zaremcala, ale došla bych. Ale padesát?!

Nakonec se to vyřešilo samo v Oščadnici - Dedovke v bufetu U medveda, kde jsme měli předplacenou polívku. Dala jsem si k ní cappucino a horkou čokoládu (za úplně hrozně přemrštěnou cenu, ale když já si to slibovala už od Ľadonhory - a byla geniální a nebyla instantní), snědla jsem k ní krajíc chleba a málem jsem hodila šavli, jak jsem ji do sebe celou nacpala, přestože jsem měla úplně scvrklý žaludek, a najednou mi bylo fajn. To bylo z hladu?! Celá ta megakrize, celé to utrpení, to byl jenom hlad??! Uá! Já jsem fakt idiot. Přitom to bylo fakt nejblíž nedokončení pochodu za hrozně dlouhou dobu, co jsem kdy byla.

Po docela dlouhé pauze (sbohem, mé předsevzetí zkrátit pauzy na nutné minimum) jsme se zvedli a vydali se po silnici do Oščadnice, kde byla další kontrola. Ta silnice vedla z kopce, ale teda já na asfaltu neběhám, jenže Tomáš to rozeběhl a ostatní ho následovali. Tak jsem taky následovala a v duchu hrozně nadávala. Proboha, za co?! Moje nohy... Na tomhle úseku jsem si slíbila, že je to poslední pochod, který jdu v botkách z Lidlu. Aspoň něco dobrého to přineslo. A aspoň byl asfalt brzo za námi, to je taky fakt.

U hotelu Gajuz jsme si nechali zapsat kontrolu a dostali Horalku. K Horalce bych ráda řekla, že jsem ji snědla. Po pěti letech bez sušenek tatrankovitého typu to bylo nezvyklé, ale v tu dobu už bylo cokoliv negelovitého do žaludku hrozně fajn. Ještě jsem si tam skočila do neuvěřitelně nóbl hotelu pro vodu, slečna za barem byla moc milá.

A pak zase nahoru - po sjezdovce. Jak jinak. Samozřejmě.

Z toho úseku mi nic moc zvlášť neutkvělo, jenom ten opar při západu slunce, který dělal z každodenního jevu kýčovitou podívanou. A myslím, že tam taky byli ti dva malí kluci na terénních kolech, která tlačili loukou nahoru a na nichž se pak řítili dolů a byli z toho hrozně nadšení. Jeden měl dokonce i přilbu.

Pak jsme sklesali k železniční zastávce, odkud jsem kdysi dávno plánovala útěk do cíle, a mně bylo fajn. Což bylo fajn.

Lesem nahoru, pak nízký porost, čím dál temnější šero, čelovku jsem ale z batohu lovila až úplně nahoře. Pamatuju si, jak Slavo zmiňoval, že by tam měla být kontrola, protože by se dalo dojet vlakem z té zastávky, odkud jsme stoupali, až do Čadci, čímž by se ušetřila minimálně hodina cesty, a já si umiňovala, že nahoře musím něco vyfotit, abych měla důkaz, že jsme tam šli, a samozřejmě fotku nemám žádnou. Ach ta má předsevzetí.

Ale použila jsem tam mapu! A správně! Se kluci dohadovali, jestli na zelené doprava, nebo doleva, a já správně určila, že doprava! Abyste si nemysleli, jako!

V Čadce jsem byla hrozně ráda, že nejdu sama. Checkpoint byl na Gymnáziu J. M. Hurbana a muselo se k němu překonat docela hluboké údolí, a abychom nemuseli až do centra, doptával se Slavo na cestu každého, koho potkal, a ono to fungovalo, ale já bych se podle těch popisů teda nezorientovala. A u té střední odborné školy, do které jsme se dobývali v přesvědčení, že jsme správně, bych asi byla hodně zoufalá.

Ve vestibulu školy jsme potkali spícího Tomáše, snědli spoustu pomerančů, já si tradičně dala škvarkovou housku a čaj a chvíli jsme seděli, až začal Slavo snít o kafi tak intenzivně, že se zvednul, poprosil nás o náskok, aby si ho stihl dát v chatě Husárik, která byla cestou, a zmizel do tmy.

Vyrazili jsme nedlouho po něm. Venku byla zima, byla jsem ráda, že jsem na sebe na kontrole navlékla kromě bundy i obě mikiny, co jsem s sebou měla, stačilo to tak akorát, možná by se ještě něco tenkého sneslo. Nebo ty podvlíkačky, které se mi nechtěly řešit, by se snesly... hm...

U Husáriku jsme na Slava jenom zaťukali přes okno a dovnitř vůbec nešli - zaprvé to tam vypadalo příliš nóbl a zadruhé jsem se nechtěla rozehřát, ty teplotní šoky byly vždycky špatné. Ona ta země zas tolik nestudila, když jsem si na ni lehla a pokusila se si zdřímnout...

Dál se šlo přes Chotárny kopec, Petránky, Vrchrieku a Mičekovci a tam jsem úplně vzdala snahu si udržet povědomí o tom, kde přibližně v mapě jsme.

Tam někde taky začal Miro hodně usínat, a tak když jsme přišli ke kapličce s lavičkou, rozhodli jsme se chvíli zapauzovat. Miro okamžitě lehnul a spal, rosa nerosa, ovšem Slavo zjistil, že se dá jít i dovnitř kapličky, kde nefouká a kde je taky lavička, a tak Mira ještě vzbudil a zahnal dovnitř. Tahle pauza mě trošku mrzela, protože se mi zrovna šlo hrozně dobře a podle očekávání na mě začalo jít spaní po ní, ale zase to slibovalo, že kdybych měla nějakou krizi já, tak že nebudu zanechaná vzadu napospas medvědům, což mi ke štěstí úplně stačilo. A přioblékla jsem si tam ty podvlíkačky. A snědla jsem tu Horalku, což Slavo kvitoval zvýšenou pozorností, že prý slyší, jak někdo jde - a ono to bylo moje chroupání.

A pak zas dál.

Začala jsem usínat. Je to takový ten protivný pocit, kdy víte, že byste usínat neměli, ale nemůžete si pomoct, a tak myslíte na to, že nesmíte usínat, a přitom se vám zavírají oči, takže začínáte vidět rozmazaněji a rozmazaněji, až se zase proberete, když nešikovně došlápnete na nějaký kámen. A to se opakuje a opakuje pořád dokola...

Miro to vypozoroval (teda Miro se zeptal "Spíš?", čímž mě vytrhl z dalšího mikrospánku tak, že jsem se hrozně lekla a poctivě vypálila "Jo!") a solidárně zapředl rozhovor. Zapojil se i Slavo a bylo to kvalitní. Přijde mi zajímavý, o kolik jsou zábavnější zvracecí historky z dálkových pochodů než ty opilecké.

Další kontrola byla na základce v Nesluše. Klesalo se tam docela prudkým kopcem, který stálo za to seběhnout, ačkoliv se na to kluci tvářili všelijak. Počkala jsem na ně ještě v lese, ačkoliv jsem z itineráře měla pocit, že kontrola už musí být za rohem, a dobře jsem udělala. Kontrola byla za rohem plus mínus tisíc kilometrů. Tahle vesnice by se mohla ucházet o titul nejdelší vesnice na světě, uá! To bylo tak nekonečný!

Na kontrole jsme dostali čaj a já si vzala jednu z posledních škvarkových housek a chvíli jsme poseděli. Když jsem čekala na kluky v lese po seběhu, nejdřív mě doběhl Tomáš a říkal, že doufá, že na téhle kontrole už neusne... když jsme odcházeli dál, tak spal.

Do cíle to bylo už necelých deset kilometrů. Slavo teda tvrdil něco o sedmi, ale vždycky k tomu dodal třeba 'teda až tam od hřbitova' nebo 'vlastně asi trochu víc, ale jakoby sedm', ale představa necelých deseti kilometrů byla plně dostačující, těšila jsem se velmi.

Z Nesluši se ještě chvíli stoupalo, ale po Ľadonhoře a Veľkej Rače mi už žádný kopec nepřišel vysoký ani prudký, takže všechno cajk.

Majtánky, kontrola pri kaplnke.

Tábor 697 m, kontrola.

"Ale nebudeš spát, že ne?"
"Néé..."
"Ok."

Ok.
... Počkat, on si myslel, že to myslím vážně? Tyjo, oni jsou už támhle dole! Safra... To si asi vážně nemám zdřímnout, že? Krucipísek...
A ke všemu to bylo z kopce, takže nebyl žádný důvod kluky nedoběhnout. Teda kromě toho bolavého nártu a puchýře na malíčku, ale po těch dvaceti hodinách už jsem se s tím docela sžila, že by to byla fakt hodně nevěrohodná výmluva. Takže běžím.

Pak tam byly odrazky a další sešup dolů. Chvíli jsem si vyklusávala za klukama, až mě to přestalo bavit a s poznámkou, že dole počkám, jsem se vrhla vpřed. Nevydrželo mi to dlouho, cesta se trochu narovnala, že už by kromě gravitace bylo potřeba zapojit i svaly, a navíc byly ty odrazky na stromech oboustranné, z divného materiálu a nezvykle vysoko.

Počkala jsem na kluky, zeptala se, jestli jim to nepřijde divné, oni kývli, že přijde, a pokračovali jsme po nich dál. Co taky dělat, žejo. Do Kysuckého Nového Mesta nás to svede určitě a tam se už uvidí.

Vylezli jsme nakonec o necelý kilometr jinde, vlastně jen kousek od nádraží, z něhož jsem šla v pátek, a i když už to bylo ryzí utrpení, blízkost cíle to dostatečně kompenzovala.

A pak jsme byli v cíli, a to bylo fajn.

Pochod jako celek se mi líbil velice. Jediná krize byla čistě psychická a obstála jsem se ctí, i když jsem moc nevěřila, že ji překonám. Svaly ani klouby mě nebolely žádné. Až si pořídím pořádné boty, věřím, že nastane ještě velký prostor ke zlepšení. (Ono kdyby mi někdo řekl 'vyjmenuj deset částí nohy od kotníku dolů', zůstala bych zírat jak puk. Kdyby mi někdo ale řekl 'co tě bolí?', dala bych jich z fleku třicet.)

Moc se mi líbila trasa, perfektní byla organizace a spokojená jsem byla i s občerstvovačkami. (Smutný byl jenom okamžik, kdy jsem v cíli pochopila, že ať tu vodu ve sprše nechám odtékat jakkoliv dlouho, teplejší nepoteče, a pak jsem stála pod proudem vlažné vody, klepala se zimou a odmítala vylézt, protože v místnosti byla zima ještě větší.) 

Se všemi, s kým jsem šla, se mi šlo skvěle, a samozřejmě velký dík Mirovi i Slavovi, že na mě čekali i v kopcích, kde mě mohli velice snadno nechat za sebou.

Jaj, to to bylo dobrý!